Slunce svítí,
kvete kvítí,
na zahradě,
u školy.
Lidé mladí,
v škole sedí,
bez slunce,
a bez kvítí.
Slova plynou,
a minuty hynou,
jejich život teče v dál,
oh, co ten je všechno stál ?
Snaží se vyjít,
vstříc svému životu,
a nemyslí na robotu,
a jdou dál, k životu.
Ve třídě napětí roste,
už sedm let se vídají,
už kdekdo má dost té-
té party zvídavých.
Pak je tu konec,
ta hranice - rok vzdálená,
pak už jen zvonec,
opona a vzpomínka zastřená.
- Kalipero vyšel do raního deště. Dobře věděl, kam má jít. Takové věci člověk vycítí. Nebylo to ani moc daleko... Jen pár ulic, nahoru po schodech do kostelní věže a... Konečně byl nahoře.
"No, ještě mám čas na jedno cigáro po ránu." oddechl si Kalipéro. Holub, sedící na polostrouchnivělém trámu mu znuděně zavrkal v odpověď. Zápalka dokončila svou pouť po škrtátku a hořícím koncem stoupala až k cigaretě značky West, kterou Kalipéro nervózně žmoulal v ústech.
"Áááách !" šluknul si Kalipéro a unaveně se posadil na zábradlí. Kouřil asi dvě minuty, když se za ním ozvalo zakašlání.
"EHM...."
"Ano ? Už tu na vás čekám." otočil se Kalipéro a na kývl na postavu v černém stojící na schodech.
"JÁ JSEM VŽDY A VŠUDE VČAS, PANE KALIPÉRO." ozvala se postava, ale zdálo se spíše, že Kalipérovi ten zvuk vznikal přímo v hlavě a neobtěžoval se procházet ušima.
"Vím... jen jsem vás zkoušel. Vy musíte být Smrť..."
"TAK JEST, JSEM POSLEDNÍ HRANICE, TEMNÝ ŽNEC LIDSTVA, STRÁŽCE BRÁNY.... JSEM SMRŤ !"
Kalipéro opět potáhl z cigarety a přikývl, "Musí to být ? Nedá se to udělat nějak jinak ?"
Smrť svěsil lebku, a zdálo se, že přemýšlí. Pak sáhl do záhybů svého roucha a vytáhl přesýpací hodiny. V horní baňce už mnoho písku nezbývalo.
"NEJDE TO. TO BY BYLA ZMĚNA HISTORIE, A TO JE PROTI PRAVIDLUM. JÁ MUSÍM RESPEKTOVAT PRAVIDLA."
"Chápu. Mohu..... mohu ještě jednu otázku ?" ošil se Kalipéro a opět nervózně potáhl z Westky.
"ANO"
"Proč JÁ ?"
"BYLO TO..... DOHODNUTO." s těmito slovy Smrť natáhl ruku a v ní se mu objevila kosa. Její ostří bylo téměř neviditelné, patrné pouze díky rozervaným molekulám vzduchu, které jako by tvořili rám z pavoučího vlákna pokropeného rosou. Kalipéro hodně dlouho přemýšlel nad tím, proč on musí podniknout tu nebezpečnou cestu, s neznámým cílem, s neznámým koncem. Věděl, že ho čeká cesta někam, jinam, pryč, věděl, že jednoho dne se bude muset dostavit na schůzku se Smrtěm, a později mu došlo, co asi ta "cesta" znamená. Až se setká se Smrtěm, pak....... pak zemře.
"Poslední hranice čeká ! " zvolal Kalipéro a vrhl se dolů z věže.
Smrť přikývl a máchl kosou. -
-Continuatio aliquando in futurum -
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)

Žádné komentáře:
Okomentovat