neděle 3. prosince 2006

Kalipéro: Věc Veřejná aneb Homo Vampiris Lupus - II.kapitola

II. kapitola

 

"Sorry, že se o tom asi nedozvíš dřív, ale když jsem zkoušel volat, měl si asi vypnutej mobil a já nemám moc času. Jdou po mě Jehovisti, Scoristi a jiná chamraď. Ale to není ten největší problém, zdá se totiž, že Scoristi maj nový vedení a nový priority... A taky nový zbraně. Poslední dobou je tady víc stříbra než ve státní pokladně. Radši jsem poslal Křemenity na statek ke známé, je to v jedné malé vesničkce na Šumavě. Jmenuje se Tajanov, bydlí v č.p. 12. Jeď tam prosím za ní a pohlídej mi jí. Já se jdu těch hajzlů zbavit, už to pro mě začíná bejt moc osobní. Sakra práce, někdo klepe, jdu to vyřídit. Zdar a.... NEHLEDEJ MĚ, KDYBYCH... SE DLOUHO NEOZEJVAL" -píp-

***

Zdrceně jsem se sesunul na podlahu a hořce jsem litoval svojí lenosti. Kdybych se odhodlal Bludru navštívit hned po tom, co přestal zvedat telefony, mohlo být už všechno jinak. Místo toho jsem se jen opíjel a zevloval. Naštvaně jsem vytrhl telefon ze zásuvky a hodil ho proti zdi. Když se roztříštil, pousmál jsem se. Musím jet za Křemenity, prolétlo mi hlavou. Opravdu nerad bych Bludru zklamal i v tomhle...

***

Motor Jaguaru tiše předl i při 150 km/h. Alespoň tady uvnitř. Ještě jsem zrychlil a hnal se  po dálnici směrem k Plzni jak nejrychleji to šlo. Cesta do Tajanova, kde už jsem během života párkrát byl (mám tam totiž vzdálené příbuzné), trvá průměrně hodinu a půl. Já to měl za 33 minut a 28 sekund.
Když se mi podařilo najít č.p. 12, chcípnul jsem motor a došel k vratům. Všechno tu vypadalo normálně, ale člověk si nemůže být ničím úplně jistý. Zabušil jsem na vrata a čekal.
A čekal...
A čekal...
Když už jsem čekal minutu, rozhodl jsem se konat. Rázně jsem vrata vykopl a rozeběhl se ke dveřím obytné budovy. V půli cesty na mě někdo zavolal.
"Hej, co tady chcete sakra !"
Ten hlas jsem poznal a oddechl jsem si. Křemenity je naživu. S úsměvem jsem se otočil a hleděl přími do hlavně Colta .45.
"TO SEŠ TY !" vykřikla překvapeně Křemenity a radostí mě objala. Jemně jsem jí od sebe odtáhl a snažil se vypadat vesele. Ale moc mi to nešlo kvůli tíze sdělení, které jsem měl na jazyku.
"Víš, Křem... je tady -"
Náhle mě přerušil další ženský hlas, "Co se děje Křemenity ? Kdo to byl ?"
Otočil jsem se a bezděčně zůstal stát s otevřenou pusou, jako kdybych se pokoušel něco říct a ono to nechtělo jít ven. Ve skutečnosti jsem lapal po dechu. Bludra sice říkal, že Křemenity poslal ke známé, ale že to bude ONA...
"Koukám, že se asi znáte," podotkla Křemenity "tak co kdybychom si šli sednout dovnitř ?"

neděle 26. listopadu 2006

Kalipéro: Věc Veřejná aneb Homo Vampiris Lupus - I. kapitola

 I. kapitola

Seděl jsem na balkóně svého pražského bytu a popíjel lacinou whiskey. Na víc jsem se momentálně nezmohl, byl jsem v nepříjemné finanční tísni. Nějakým podivným způsobem došla práce. Všude byl až podezřelý klid, nepočítám - li takové mrňky na kriminalistickém poli, jako obvyklé mafiánské vraždy, podplácení politiků a řadové, fádní vraždy obyčejných lidí. Tohle všechno byl póvl. Já se specializuji na případy v kolonce EXTRA. A nejvíc ze všeho mě štvalo, že jsem se nemohl dovolat Bludrovi. Napadlo mě, že snad odjel někam s Křemenity, ale čeho je moc, toho je příliš. Když já jsem tak strašně línej zvednout se z tý židle !

***


Po dalším týdnu čekání jsem už začal být SILNĚ nervózní. Nejen že práce nepřicházela, ale ani Bludra nezvedal telefon a Gracz o něm nic nevěděl. Bylo mi jasné, že setrvávat v zarýté lenosti je nemožné. Popadl jsem klíčky od auta a sjel výtahem do garáže. Můj Jaguar XJ8 mě téměř vesele přivítal a svůdně ( :) ) se lesknul ve světle zářivek. O pět minut později jsem si to už šinul přímo k Bludrově chatě.

***

U Bludry mě čekalo strašné překvapení... Dveře jeho chaty byly vylomené z pantů, trávník okolo byl samý kráter a nábojnice. Interiér na tom  nebyl o nic lépe. Všechen nábytek byl buď rozmetán na malé kousíčky, nebo alespoň převrácen, všude se válel bordel nejrůznějšího druhu a na podlaze na mnoha místech zaschla krev. Představil jsem si co se tady asi tak mohlo a udělalo se mi z toho zle. Telefon, na který jsem v uplynulých dnech tolikrát volal, snad jako jediný odolal tomu chaosu. Rychle jsem projel záznamník a před všemi těmi vzkazy odemě jsem objevil to, co jsem si tak strašně přál najít. Bludrův vzkaz, který tam sám nahrál...

Kalipéro: Věc Veřejná aneb Homo Vampiris Lupus - Prolog

Prolog

Bludra naslouchal ševelení větru v korunách stromů. Kolem jeho chaty bylo celé MOŘE stromů a téměř za každým se skrýval nepřítel. Z lesa se ozval zvuk rohu, svolávající dohromady Jehovisty. Po chvíli se, také z lesa, ozvalo typické pípání počítačového speakeru, pípání, které snad mělo nahradit písmena a slova, stejně jako Morseova abeceda. Při těch pazvucích začaly Bludru bolet ušní bubínky. To byli Scoristi...
"Tohle neni normální !" zahrozil směrem k lesu a jako kdyby ho někdo viděl, ozvalo se odtamtud sborové hýkání. Bludra pohladil pažbusvé milované G 36ky jménem Alenka a přepnul na dávku. Zapadající slunce dramaticky přisvětlovalo celou krajinu. Z kraje lesa se začal plazit stín. Když Bludra dobře zaostřil, spozoroval že "stín" je tvořen několikaset členou masou nepřátel, kteří vyrazili z úkrytu pod korunami stromů.
"Tak je to tady... kurva už !" zaklel a zmáčkl spoušť.

I am a class register

Takže fajn... Jednoho zvláštního dne, o hodinu angličtiny, nám Gerundium zadalo slohovku na téma "Jsem třídní kniha"... Co jsem vyplodil si můžete přečíst na následujících řádcích. Předem prosím o prominutí za gramatické chyby, ale 25 minut, které nám byly poskytnuty, je příliš málo na to, abych to po sobě ještě zkontroloval... A teď jsem na to už moc línej !

Nuže:

Let me introduce myself. When I newly came into this world I knew, that I'm an anthropomorphic personification of class register. What does it mean ? I'm personification of students' beliefs. Yes, that's it. Students have been believing on me since they were only "fresh meat" on this school and final product is ME ! You may have a question: "What does it look like ?" I don't usualy answer to this question, but now I'll make an exception. I 2m tall. I have a cubic shape and I'm full of pages. I'm standing on two legs which have shape quite similar to legs of rely, realy fat cow. In my hands are pen (in left) and chalk (in right). And I have four eyes... Just don't laugh at me, I didn't choose it. My skin is green so I need to wear some kind of protective coat... it's black... black like student's Monday morning.

And what is the meaning of my existence ? I'm here to serve a class teacher... I am realy sneaky personification, informing of students' outlaw activities is my bigest pleasure. My job is also archiving of all datas and storing it for next generations. Sometime, when laying on the table, I am trying to give my life a deeper meaning... It's quite difficult. Last week I tried to play a piano, but I did not succeed. Because of my shape... What a shame !

I don't know what to do. I have tried to commit a suicide, but I have found out, that I'm practicaly immortal... My last hope is to force students to stop believing on me,. When that happens I'll vanish and turn into shivering of the wind...

Update

Zkouška funkčnosti !!!! Jestli to teď nepude, tak se zabiju !!!

edit: Zdá se, že to funguje... takže... Dnes jsem konečně pronikl ke svému blogu, po útrpných dnech nejistoty a zoufalství se konečně dostávám k updatování.. A že toho je hafo ! :)

pondělí 13. listopadu 2006

Trailer k filmu

Tak, někde poblíž nadpisu by se měl povalovat odkaz na scénář k traileru (tedy ukázce) k mému plánovanému filmu s nazvem "Stíny minulosti"... Bohužel zatím administrativní problémy nedovolili započít natáčení, ale plánuju začít natáčet (aspoň ten trailer) zhruba příští týden... Rekvizity už mám téměř komplet sehnané, co ještě nemám, koupím... Bude potřeba sehnat potravinářské barvivo a škrob (krev, víte ?) a potom samozřejmě herce... :) Hlavní role už jsou obsazeny, ale o komparz není nikdy nouze, takže kdo byste měli zájem si zahrát, tak mi napište na ICQ 275093982 a mužem se domluvit :)... To je zatím vše !


*/edit\*: Pro stahnutí souboru zkouste klinout pravým tlačítkem na nadpis a dát Save As...

*/edit no.2\*: Jelikož jsem se s tím ještě očividně nenaučil pracovat, přikládám ten link sem: Scenar

Změna

Říká se, že změna je život... Blog se změnil, co na to život ? ;)

Sonet o dvou ženách

Na světě jsem už osmnácte let,
a řeknu vám, že raděj umřel bych hned,
než bych stal se otrokem těch žen,
co nectí ani noc a ani den.

Ale jsou na světě také ženy,
co stojí za to, aby byly milovány,
aby zůstaly co nejdéle nám zdrávy,
a aby učili nás kouzlům něhy.

Znám pár jich takových,
a jednou po jedné z nich,
já jsem zatoužil.

A ona nevšímaje si mého citu,
vysmívala se mi bez soucitu.
Já jsem se odsoudil.

Ad Porta Inferii

Pro tento post jsem si půjčl, a následně pozměnil, název jedné zajímavé básně nevím přesně od koho. Inspiruje mne k tomu nadcházející čas Vánoc. Ale nebojte se, já mám Vánoce moc rád a dodnes ještě věřím na Ježíška (i když to byl hipík)... Tento název by měl spíše charakterizovat všechny ty bludy a polopravdy uváděné v předvánočních reklamách. V překladu do češtiny nadpis znamená "Ku bráně pekelné" a přesně tak by se dala popsat cesta člověka, který například naletí na již známý slogan "Home Credit, tradiční sponzor Vánoc !", nebo neprohloupí a uzavře výhodnou pojistku v nějaké Pojišťovně a za odměnu (myšleno za to, že bude minimálně po dalších 5 let platit nehorázné poplatky) dostane laciné DVD, které následně dá nějakému méně oblíbenému příbuznému, protože zjistí, že na ten film (nebo co to má být) se stejně nedá koukat... No a pak Vánoce odejdou a zůstanou nádherné vzpomínky na zářící oči všech podarovaných a..... samozřejmě úvěry za půjčky a poplatky za pojistku :)...Poté co zjistíte, že "Tradiční sponzor Vánoc" sice nabízí začátek splátek až v lednu, ale peníze za ty dva měsíce ušlých zisků po vás bude chtít tak jako tak ( :) ), budete zřejme "bez sebe" (radostí asi ne, spíše naprosto bez duše a ponětí co vlastně budete dělat)... Prostě idylka, nemyslíte ? :)... V této veskrze vyspělé době, plné lidí co lační po penězích a majetku se až příliš často zapomíná na jednu důležitou věc... Totiž na to, že dárek darovaný od srdce, i kdyby stál padesát haléřů a 2 dny vaší usilovné práce je lecky lepší než dárek za 50 000 Kč... Samozřejmě je jiná věc, když na takový dárek skutečně máte :)... já jen lituji ty lidi, co dřou bídu s nouzí, na konci roku si půjčí peníze aby například svým dětem koupili dárek po kterém vždy toužili a neuvědomí si, že je to může zrujnovat... Proto apeluji na všechny rozumné lidi, DOBŘE SI ROZMYSLETE CO a KOMU budete kupovat !!! Mohlo by vás to stát mnohem víc, než kolik se uvádí na cenovce :)... A teď: PŘEDVÁNOČNÍMU UTRÁCENÍ ZDAR ! :)

Malý zázrak

Dnes jsem byl přímým aktérem jednoho malého zázraku ! Konečně nám byly rozdány písemky z matematiky a já očekával verdikt nejhorší, ale ono NE ! Dostal jsem za 3 !
Takže bych tímto malým a nepříliš obsáhlým poustíkem rád poděkoval svému dědovi, za jeho obětavou práci při doučování takového dřeva jako jsem já :) !
Takže: DÍKY DĚDO !!!






Co dál ???

Nevím co dál...  Jakoby to prosté sdělení vypálilo díru do mojí duše... Mám se zachovat jako zbabělec, zabalit to a odplížit se ? Nebo to mám brát jako výzvu a pokračovat s ještě větším nasazením než doposud a upnout k tomu všechno svoje snažení ? Nebude to snažení zbytečné ? Nevyzní moje pozvání naprázdno a nezanechá mě samotného na parketu, stojícího jako solný sloup uprostřed tančících párů ? Kdykoliv se mi povede odpovědět na jednu z těchhle otázek, vyvstanou předemnou otázky další... A ty neznám odpověď a nebudu je znát, dokud to nezkusím... dokud to neudělám---

Pustil jsem si hudbu a snažím se posbírat trosky svých iluzí a snů... Zatím se mi to moc nedaří, ale pokusím se s tím málem co mi zůstalo přežít noc... Jelikož žiju ze dne na den, bude to nepopiratelný úspěch.

Ale pořád je tu ta otázka. Co dál ? Co zítra ?

Jedno vím jistě, zítra to bude bolet, a to tak, že hodně... Jelikož se nedokážu vymáčknout verbálně, musím svoje myšlenky psát sem, na blog... omlouvám es případným čtenářům, ale musim to ze sebe dostat ven... když píšu, tak žiju... dokud píšu, tak žiju... Asi se toho budu držet... toho psaní...

Je to v...

Byla to ona, nebyla to ona ? Byla to ona ? Nebyla to ona ? Nevím !!!! Nic nevím... Pravděpodobně to vůbec nemá cenu ani zkoušet !!! Kurva drát ! Zítra budu vědět víc... Sestra prý viděla Pavlínku v Praze s partnerem... Není si prý jistá, ale pravděpodobnost hraničí v tomto případě se stoprocentní jistotou... chce se mi zvracet ! Co sem čekal ?!?! CO SEM KURVA ČEKAL ŽE UDĚLÁM ?!

Nechápu...

Dneska se mi stala neuvěřitelná věc. Na češtině jsem dostali opravené slohovky, zalistoval jsem hustě popsanými stránkami a našel známku. Ha, za jedna... byl jsem spokojen... na chvíli... pak jsem si všiml jakéhosi textu napsanáho červenou barvou. Stálo tam: "Někdy je ta vaše květnatost a hravost nevhodná." Tuhle poznámku opravdu nechápu. Tak buď tam být nemá a já měl dostat horší známku, nebo tam být může a tudíž jsem horší známkou ohodnocen nebyl a tudíž by se tam neměla vyskytovat i ta poznámečka. A navíc nedokážu pochopit, když už, tak proč bych měl některá slovní spojení vynechávat, když to textu jednoznačně prospívá a dá se aspoň číst ? Na rozdíl od děl některých jiných lidí, které se pohybovaly v rovině "To místo je tam a tam, postavil ho ten a ten, toho a toho roku, pak ho zbourali, postavili znovu a nakonec to vypadá tak, jak to vypadá a proto je to tak strašně super a tak strašně se mi to líbí !" Ano, je to opravdu popis jako řemen, ale copak se to dáá číst ? Nechápe snad Pavlínka , že když chci něco věrně popsat, musím se na to dívat i z té lidské roviny a ne jen té čistě technické ??? Neznám odpověď... a asi se jí nikdy nedozvím...

TĚŽKÉ SCHIZOFRENIČNO

Pokoušel jsem si vzpomenout na jediný den, na jakýkoliv den, který jsem strávil plodně. Nešlo to. Žádný nebyl. Pocit marnosti zaplavil moje těli i duši tak, jako už mnohokrát předtím. Bludra kdysi řekl, že nenávist udržuje muže při životě, ale platí to i v případě, že muž nenávidí sám sebe ? Přijde mi, že ne, ale nemám ještětolik zkušeností, abych to dokázal posoudit objektivně.
"DI DO PRDELE BLBEČKU !" ozval se kdesi v mé hlavě Kalipérův hlas.
Zasténal jsem zděšením. Kalipéro, moje alterego, můj nejlepší přítel a zároveň můj nesmiřitelný nepřítel, dokázal vždycky zasáhnout do mého vědomí když jsem to nejméně čekal. Ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Ale pokaždé, když se objevil, začal jsem toužit po tom, aby zase rychle zmizel, protože jeho prostá existence mě v mých vlastních očích činila něčím odlišným, něčím, co se rádo vymiká kontrole. Nezmohl jsem se ani na nepatrný odpor a dál jsem naslouchal hlasu uvnitř své hlavy.
"VÍŠ ČEHO MUSÍŠ A ČEHO CHCEŠ DOSÁHNOUT !!" zařval na mě Kalipéro "JEJÍ JMÉNO JE PAVLÍNKA !"
"Ale já to nevim, jestli...." snažil jsem se chabě bránit
"CO TOO PLÁCÁŠ ?!?!"
"No, že nevim..."
"CO NEVÍŠ ?! VÍŠ O TOM CITU (to slovo skoro vyplivl, jako by ho pálilo na jazyku) UŽ SKORO ROK ! TAK CO KURVA NEVÍŠ ?!"
Mlčel jsem, zmýtaly mnou pochybnosti, "Je o dost starší než já !"
"A CO JAKO ?! TAK HROZNEJ ROZDÍL TO ZASE NENI. BUDE SE TI TO LÍBIT ! A MĚ TAKY, HŇHŇHŇ !"
"Jsem ošklivej a hubenej !" vyšla ze mě nenávist k sobě samému.
"SEŠ, ALE AŽ NADEJDE VHODNÝ ČAS, ZASE TI POMŮŽU ! HŇ HŇ HŇ !!!"
"Nééééé !!!" vykřikl jsem
Nebylo to nic platné, Kalipéro už byl pryč.
I když, on nikdy není tak úplně pryč... Ale jednu věc jsem mu musel přiznat, už jsem věděl co musím udělat. Už kvůli NÍ...
Vytáhl jsem z šuplíku revolver a z malé krabičky jsem vytáhl stříbrnou kulku. Ne že bych byl upír, ale bude to stylové. Strčil jsem si hlaveň do pusy a bez váhání zmáčkl spoušť...


...."PROBER SE HAJZLE !!!" zařval na mě někdo.
"Co to.... se děje ???" zamumlal jsem.
"MÁLEM SI CHCÍPNUL, ALE ZACHRÁNIL SEM TĚ ! HŇ HŇ HŇ !!!" smál se mi někdo.
Chvíli jsem jen tak ležel a viděl jsem tmu... Pak jsem si všiml hadičky vedoucí mi z levé ruky. Pak se mi vrátily vzpomínky a narazily do mě s razancí rychlovlaku.
"Nééééééé !!!!!! Panebože !!!! Nééééé !!!!" zněly mé výkřiky hrůzy potemělou nemocnicí....

Pozdně noční žvásty aneb Úvaha na sklonku dne

Dívám se na hodiny v pravém rohu windowsovské lišty... 23:19 hlásí poslušně, bez špetky soucitu a pochopení... Přemýšlím------ Co podniknu dnes v noci ? Lidé v noci povětšinou spí, ale ti lidé nevědí o co přicházejí... V noci je klid--- v noci se dá skutečně tvořit... Nejsem první ani poslední, kdo na něco takového přišel, nejsem ani prvn, kdo to řekl. Ale to nevadí, je to prostě fakt. Vrhám pohled plný opovržení na postel v obležení nejrůznějších věcí. Ta postel. Symbol odpočinku, symbol pro mnohé sexuální... dnes v noci se skutečně stane jedním ze zprostředkovatelů aktu tvoření... Už si chystám svůj věrný blog v modrých deskách a propisku, nástroje, které se dost možná stanou nápní zbytku mého života. Dnešní poslední cigaretu jsem vykouřil již před drahnou chvílí a tak už zbývá jen se převléci a zapojit všechny vrstvy mozku ve snaze splodit nějaké dílo. Dílo jakéhokoliv druhu, jakékoliv formy. Už vím co chci napsat... Ale vám to neřeknu... Vše se tu objeví... Ale všeho do času... Ještě totiž nenastal ten vhodný okamžik. Inu, zatím sbohem (i když na bohy neveřím). Je zajímavé jak je člověk zvyklý brát do úst něco, čemu zřejmě sám nikdy neporozumí.

23:27... Skládám poslední poklonu odcházejícímu dni... Valle !

Nox Nigra

Na naše nádvoří nalezla cestu noc. Nox nigra, nox nocturnali. Neváhala nasadit neúprosnou nenávist a nechuť něco dělat. Ale noc již není. Neměla již nic co by nakazila. Neochvějně napravím vše co noc natropila. Nedovolím jí již nikdy napadnout něco na co nedám sáhnout. Můj mozek... Někdy nevhodně nechávám naplňovat svět neplodnými názory, ale jsou to mé názory a na ty nikdo nikdy nedá. Nyní nejspíše nahlédnete do notebooků, snažíce se nalézt tyto nesmysly, ale nesmysly již neuvidíte. Nenechám Noc napadnout nápady nejrůznějších nuancí. Nox non narrat - nox non laudat. Nákaza nechť nepřekáží názorům našim ! Příběhy nadcházejících nezkažených nocí naplní blog ! Naposled - nechť Noc nevyvázne bez nápravy !!!

Nashle nazítří !

-*/*.*\ "N" /*.*\-

Tři kamarádi

Mohyla, jenž pne se v trávě,
nese jména druhů mých.
Těch, jenž nestojí tu právě,
těm do tváře už Smrťák dých.

Je tu Evžen, veselý to hoch,
už neslyším ten jeho smích.
V lese znal on každý roh,
teď do tváře mu Smrťák dých.

I Jonáš je tu, chytrý a vzdělaný,
už jiskru nemá v očích svých.
Byl do knih často zabraný,
teď do tváře mu Smrťák dých.

U těch dvou, i třetí spočinul,
ON, Kalipéro, syn toulek dalekých.
Vždy při cestě si píseň dul,
teď do tváře mu Smrťák dých.

Povídečka pro Alenku

Tato povídka byla vytvořena mnou pro mojí spolužačku a kamarádku Alenku Koldinskou, v rámci výpomoci se studiem na Dvořákově gymnáziu :)... Takže Alenko, nechť slouží! :)


Nastává pomalu zima a obyvatelé ospalé vesničky Veltrusy, ležící jen kousek od okraje lesa, se na ní pozvolna připravují. Všichni lidé žijící v okolí lesa vědí, že se na zimu musí dobře připravit. V tu dobu je totiž les nejnebezpečnější a často z něj vycházejí věci, o kterých je lepší nemluvit.

Jonáš Falken se povaloval na peci a přemýšlel. Poslední dobou to dělal často, protože se mu nechtělo pracovat. Zrovna byl zahloubán do tajemství nesmrtelnosti chrousta, když do světnice vtrhla jeho bába.
„Ať už jsi venku, Jonáši ! Tohle ti tolerovat nebudu !“ okřikla ho
„Co zas jééé ?“ rozvalil se Jonáš a zazíval.
„Budeš pomáhat se štípáním dřeva, bude ho potřeba celá kopa !“
„Ale to snad...“
„Žádné ale, však ono tě neubyde !“ zahrozila na něj bába prstem a Jonáš se musel vydat ven.

Štípal dříví už dvě hodiny a ruce měl celé prokřehlé. Ale nedalo se nic dělat, pokud chtěl v zimě spát v chalupě, musel si to odpracovat. Znaveně si otřel čelo a chystal se znovu do práce, když ho náhle vyrušil jakýsi zpěv. Nevěnoval tomu valnou pozornost, ale když už ten hlas zpíval dobrých deset minut, rozhodl se, že se podívá odkud zpěv přichází. Vydal se směrem, který považoval za správný, ale zvuk se k němu ani nepřibližoval, ani se od něj nevzdaloval. A Jonáš pořád šel a šel. Už se začalo stmívat, když dorazil na malou mýtinu. Zpěv jakoby ho nyní obklopoval.
„Haló !!?? Kdo je tam !?“ zvolal vzhůru do tmavnoucího nebe
Nikdo mu neodpovídal, ale celý les najednou ztichnul. To ticho bylo téměř hmatatelné a jako by se Jonáše snažilo zardousit. Jonáš padl na kolena a začal si broukat písničku, kterou ho kdysi naučila matka.

Jonáši, Jonáši, co tě to zaráží,
koukni se na nebeskou cestu, uvidíš tam hvězdu,
Jonáši, Jonáši, koukni na hvězdu.

Jonáš upřel pohled vzhůru a hledal hvězdu, kterou mu tehdy ukázala jeho máma... Už dlouho nežila, ale Jonáš dál koukal na onu hvězdu a rozprávěl s ní. Teď se k ní upřel celou svou vůlí a snažil se prorazit to tíživé a smrtonosné ticho. Začal zpívat druhou sloku.

Až hvězdu najdeš, domů dobře dojdeš,
až hvězdu uvidíš, mámu pak poprosíš,
a domů dobře dojdeš.

Ticho ustoupilo a zvuky večerního lesa opět zazněly večerem. Jonáš pomalu vstal a oprášil si ušpiněné kalhoty. Byl čas jít domů. Na okraji mýtiny však zahlédl pohybující se stíny. Ale nedbal již na strach a vykročil po vlastních stopách k domovu.
„Jonáši, ty ale umíš pěkně zpívat !“ ozval se mu za zády pobavený hlas.
„Kdo je to ?“ otočil se Jonáš a spatřil vysokou ženu s dlouhými vlasy, černými jako nejtemější noc, ale blyštící se stříbrnými zablesky ve svitu měsíce. Její oči slabě zářili světle modrým ohněm.
„K-kdo j-j-si ?“ zakoktal vyjevený Jonáš.
„Jsem strážkyně lesa, Jonáši a přišla jsem ti říct, že ty už se lesa víc bát nemusíš.“
Jonáš nechápavě zavrtěl hlavou
„Občas se stane, že se sem, do srdce lesa dostane zlý člověk a začne si z něj brát víc, než sám potřebuje. Nebo tu začne praktikovat jiné zlé věci, o kterých radši mluvit nebudu. A tak už jsem si řekla, že nebudu čekat až se sem zase někdo přikrade a pro jistotu ho přivábím sama a podrobím ho zkoušce.“
Jonáš přikývl...
„A ty jsi zkoušku úspěšně složil, budeš tu kdykoliv vítán!“ usmála se strážkyně a oděšla do stínů.
Od té doby chodil Jonáš pořád rád do lesa, kde se strážkyní rozmlouval a zažíval dobrodružství o kterých se mu nikdy nesnilo. Ale o tom až příště :)...

Co bylo, bylo...

Tak, mám za sebou další týden... Ne že bych ve škole pobyl nějak extra dlouho, ale i ten jeden den mi stačil. Od Pondělka jsem totiž seděl doma na zadku a byl jsem "nemocen". Ne že bych vysloveně simuloval, ale minulý pátek a sobotu jsem dvakrát po sobě kalil s otcem a jeho sestřenicí asi tak do tří do rána a když jsem se o dva dny později (v pondělí) probudil, zjistil jsem, že jsem jaksi zaspal všechny autobusy směřující do Kralup - města kde se náchází má škola. Nechtšěl jsem mít další "pozdní příchod" a tak jsem si řekl, že půjdu k doktorce.

Veliké bylo mé překvapení když jsem uslyšel " Tak, vyzvedni si v lékárně tyhle prášky a buď tři dny doma." Nechápal jsem jak se mi to povedlo, ale odpověď mi poskytl pohled do zrcadla. Byl jsem tak zhuntován, že se doktorka slitovala a nechala mě doma odpočinout. Kvitoval jsem to s povděkem.

Ve čtvrtek ráno jsem se pohádal s matkou a ruply mi nervy, v návalu vzteku jsem jí řekl že se ke mě chová jako fašista...

Ó, jak ta to vzala těžce...

Nakonec to dopadlo tak, že jsem si v pět hodin večer zabalil batoh a oknem se zdekoval z baráku... Šel jsem do Kralup pěšky a pozoroval jsem nádherný západ slunce nad řekou... Cítil jsem se..... dokonale svobodný. A pak jsem si vzpoměl na své dvě sestry, které byly doma a neměl se jich případně kdo zastat, kdyby si na nich chtěla matka vylejt vztek...

A tak jsem se vrátil domů, celých 6 hodin po svém odchodu... Kupodivu vše bylo bez nejmenších problémů...

A tak se teď pomalu chystám na zítřejší airsoft, který so koná v Milovicích... Předpokládaná účast - cca 100 lidí... ale o tom až příště...

PS: Za toho fašistu jsem se omluvil, přece jen mi to trochu ujelo...

Už jdou, už jdou...

Je nechutná zima. Celá třída se klepe jako prase na porážce. Ta asociace asi nebude náhodná, sedíme totiž v učebně číslo 30 a máme ruštinu. V prudkém kontrastu s námi, sedí za katedrou profesorka Štěglová a na sobě má jen blůzu a sukni. A v rukách drží naše opravené písemky. Je dost možné, že se celá třída chvěje už jen z podvědomé reakce na to, co přijde, co je čeká a nemine.
"Mám tady vaše písemky." prohlásila ostentativně Štěglová a začala papíry rozdávat. Jako poslední jsem přišel na řadu já.
"Ááá, tady máme Evžena !" učitelka zdvihla můj téměř nepopsaný papír a s dravčím výrazem v očích se začala rozhlížet po třídě. Kupodivu se jejímu teatrálnímu gestu nezačal nikdo smát. Všichni jen otočili hlavu na mě a hleděli na mě s lítostivým výrazem. Pokrčil jsem rameny a natáhl se pro papír. Štěglová, které se očividně nedostávalo sadistického zadostiučinění, začala mojí osobu opět pomlouvat, stejně jako každou předešlou hodinu. Najednou jsem pocítil jakési lupnutí někde uvnitř mé duše, cosi se ve mě zlomilo a já se sklonil a vytáhl z tašky trojúhelník. Učitelka tomu nevěnovala pozornost, koneckonců, jen jsem si pohrával s nevinnou školní pomůckou. O to větší muselo být její překvapení, když zjistila, že jí zašpičatělý konec trojúhelníku čouhá z pravého oka. Bohužel, nebo možná bohudík, se o jejích niterních pochodech, v té chvíli, nikdy nedovím. Sesula se toiž na zem, do kaluže vlastní krve a už nevstala. Pozornost celé třídy se teď obrátila ke mě, lidé se slabším žaludkem začali zvracet. Takřka s příslovečným "klidem Angličana" jsem se zvedl ze židle, sbalil věci do školní tašky a vyšel ze třídy. V polovině schodů do druhého patra mi došlo, že ústav už asi nikdy neopustím. Prudce jsem zatřásl hlavou ve snaze zahnat ty chmurné myšlenky, byla tu totiž ještě jedna věc, kterou jsem musel vyřídit.

O další patro níž jsem vyrazil dveře ředitelny. Plešard, ředitel tohoto vzdělávacího ústavu nervózně vzhlédl od svého pracovního stolu.
"Co tady chceš, Evžene ?!" zeptal se mě zprudka ředitel
S odpovědí jsem neváhal ani sekundu, "Jdu si pro pomstu !" zařval jsem
Vyvalil na mě oči a sáhl po telefonu. Prudce jsem máchl rukou a zlomil mu prsty. Slabě vyjekl, ale téměř v zápětí začal řvát jako nějaká kráva - studentka téhle školy. Znechuceně jsem ho skopl ze židle a šlápl mu na krk.
"Pamatujěš si, jak ses mě jdenou ptal, jestli sem náhodou nespad ze stromu,hmm-a ? začal jsem konverzačním tónem
"Mhhhmgrr - ách..." sýpavě se nadechl, teď o poznání méně hrozivý ředitel
"Co si řikal ?!! "
"A-ano..." vyhrkl ředitel a snažil se opět nadechnout
"Tak si to teď vyzkoušíš z podobné výšky, ano ? " usmál jsem se na něj
Začal sebou na zemi zmýtat, ale povedlo se mi ho omráčit kopancem. Omotal jsem mu ruce a nohy lepící páskou a odvlekl ho k oknu. Když se konečně probral, slyšel jsem už v dálce policejní syrény.
"Nemám moc času, takže...... příjemný let." s těmi slovy jsem ho vyhodil z okna. Nedopadl na hlavu, jak jsem čekal, asi to přežije. Pomalu jsem odešel z ředitelny a vmýsil se do davu, začala totiž přestávka. Chystal jsem se odejít ze školy, byl jsem už u předních vchodových dveří do budovy, když jsem ucítil náhlou a krutou bolest v břiše. Teprve pak jsem zaslechl jeden osamocený výstřel. Z díry po kulce začala vytkat tmavá krev, Takže játra, pomyslel jsem si. Zapotácel jsem se a musel jsem se chytit zábradlí, abych neupadl. Mimoděk jsem se podíval nahoru do mezaninu a zahlédl jsem jednu z mých spolužaček, s mobilem u ucha. To ona mě sledovala celou cestu až dolů ke dveřím a ona ukázala na koho mají střílet. Do ní bych to opravdu neřekl. Opětoval jsem její smutný pohled a pak jsem se od sebe oba dva odvrátili, už navždy. Dopotácel jsem se na záchod ve sklepních prostorách a sesunul se na podlahu. Krev, pomalu unikající z mého těla, začala vytvářet na kachličkách působivou loužičku. Takhle to přece nemělo být, neměl si mě nikdo vůbec všímat. Evžena si přece nikdy nikdo nevšímal, prolétalo mi hlavou...

Teď, když píšu tyhle řádky, už krev pomalu přestává téct... Nevím jestli se mám radovat nebo brečet... V ruce už skoro neudržím propisku... A policajti...
Už jdou... už jdou...


Poznámka: Všechna jména jsou smyšlená, jakákoliv podobnost s reálnými lidmi je čistě náhodná... ;)

NEVYŘEŠENO

Seděl jsem v altánu a poklidně pokuřoval Camelku. Jedinou činností, kterou jsem vytrvale provozoval bylo přemýšlení. Náhle mě z úvah vytrhlo zašustění živého plotu.
"Co tam ta kočka zase dělá !" pomyslel jsem si, ale mýlil jsem se.
Náhle, naprosto z čista jasna se před altánem objevila mladá dívka. Překvapeně jsem vzhlédl. Příchozí byla pohledná, měla dlouhé zrzavé vlasy, snad až k pasu, příjemné tváři jednoznačně vévodily její jasné a výrazné oči s mandlově hnědými duhovkami. Jako by nic vstoupila do altánu a sedla si do křesla naproti mě. Nezmohl jsem se na jediné slovo a jen jsem jí upřeně pozoroval. Teprve po chvíli jsem si všiml jejího oblečení. Měla na sobě cosi jako tuniku, v pase převázanou koženým řemenem, dolní okraj jí splýval přes bedra do půli stehen. Pokud mě nemátl zrak, tak na sobě nic jiného neměla. Zkusil jsem na ní úsměv... nic... Pořád jen seděla a zjevně na něco čekala. "Ahoj ?" řekl jsem nejistě snažíce se o co nejpříjemnější konverzační tón. Dívka jen letmo kývla hlavou a pak na mě vychrlila záplavu slov, kterým jsem vůbec nerozuměl. Zatvářil jsem se nechápavě a ona si to vyložila přesně tak jak jsem doufal. Celou svojí tyrádu zopakovala, tentokrát pomaleji, ale ani tak jsem nerozuměl významu slov. Jediné co jsem postřehl byla jistá podobnost toho jazyka s latinou a angličtinou. Když jsem stále nereagoval, natáhla ke mě dívka ruku. To už jsem nevydržel a začal jsem i já na ní chrlit záplavu nelibozvučných českých slov, domáhajíce se okamžitého vysvětlen jejího příchodu. I přes to, že jsem v té chvíli musel vypadat velmi odpudivě, její ruka zůstala natažená. Nakonec jsem neodolal a pomalu jsem začal natahovat konečky prstů přes stůl, až se nakonec má dlaň ocitla v její. Neznámá dívka mi ruku sevřela a táhla mě ven z altánu. Chvíli jsem vzdoroval, ale pak jsem se podvolil. Dívka mne odvedla k plotu a pak, jakoby se snažila otevřít dveře, sáhla po imaginární klice. Ani ne o vteřinu později jsem vyjeveně zíral do černého obdélníku, který se předemnou objevil. Neznámá se otočila mým směrem a kývla na mě. Nedůvěřivě jsem pohlédl na obdélník. Ta černá plocha se začala podivně vlnit, jakoby to byla jen vana plná vody postavená na bok. Obešel jsem tu zející černotu a zjistil jsem, že z boku a ze zadu není vidět nic jiného, než co bývalo na zahradě normálně. Už mě to ani moc nepřekvapilo.
Přešel jsem zase zpět a usmál se na dívku. Naposledy jsem pohlédl směrem k altánu a ke dveřím do domu, upustil jsem na zem nedopalek cigarety a vkročil do tmy předemnou. Na chvíli jsem ještě pocítil jak se dívka opět chytla mé ruky a pak už jsem vnímal jen tmu a ticho.


O dva dny později parkovalo před domem mnoho aut. Většina patřila policii, ale byla tu i sanitka a pohřební služba. Policisté přijeli krátce poté, co je zavolala nešťastná matka, která se přijela podívat na syna a našla ho ležícího tváří k zemi, spolu s neznámou dívkou se zrzavými vlasy a oblečené pouze v tunice.
Vyšetřování trvalo necelý půlrok a po něm policie orazítkovala spis nápisem "NEVYŘEŠENO"...

Zpěv smutného studenta

K téhle básni se váže jedna z mých nejhorších vtpomínek, byl jsem tehdy na chalupě v Jizerských horách a byl jsem nemocen. Ležel jsem opuštěn na pohovce, hlava mě pálila a neuvěřitelně se mi stýskalo po Pavlínce (po té opravdové) a tak jsem popadl tužku a papír a začal jsem psát... Nevím jak se mi to povedlo, ale celou báseň jsem napsal de facto jedním dechem... A když byla hotová, zhroutil jsem se na polštář a začal jsem si přehrávat všechny okamžiky, kdy jsem byl s Pavlínkou.. Bohužel jich bylo příliš málo... Ale tahle báseň zůstala a vy se můžete pokusit nahlédnout do okamžiku jejího zrodu...



Nevim, jestli víte o tom,
že rád vás mám, že nejste mi lhostejná,
ale říkám si "Co jí je po tom ?",
vždyť jsem váš žák a vy jste asi zadaná.

Ta stezka, kterou vybral jsem si,
je plná strastí, nebezpečí,
ale proč bát bych se měl ?
To mi Bože sděl.

Jste krásná, váš úsměv vždy potěší,
já říkám rovnou " Pozvedám číši
a připíjím na Vás a Vaší říší !",

protože

Jste jak královně podobná,
vždy jste tak blízká
a přec tak vzdálená.

Chybějící zápis

Dnes ve škole jsem listoval deníkem a narazil jsem tam na jednu z mnoha básní... Některé vám sem dám, abyste věděli, co všechno dokáže vyplodit mysl studenta :)


Pozorný čtenář jistě si všimne,
že zápis včerejší naprosto chybí.
Zajímavé ale je, že mě se to líbí,
tak prosím vás všechny, nebijte mne !

Den včerejší byl ve znamení plesu,
já šel tam se bavit, však bez jediného hlesu,
přihlížel jsem smutně,
jak naději mou každý, a rád utne.

Nebijte mě, nechejte mě,
já zavinil to sám,
neb zbabělců jsem já král.

Takovým, jak já jsem, svět patřit nemůže,
vždyť neudělám nic, i když v únosné míře,
tak nechte mě shnít v hluboké a temné díře.

Co dodat :)---

Huhl...

Huhl, tak se mi sem konečně povedlo dát nějaké fotky :)... Chvíli sem si myslel, že rozmlátím počítač :)

Odolena Voda








Toto jsou fotky z Odolky, byla tam opravdu sranda, ale je to ještě z doby, kdy jsem neměl Pavlínku a tak už se těším na brzké opakování... Našel jsem si tam pár pěkných místeček na ostřelování--- :)

Moje Pavlínka

S radostí v srdci všem oznamuji, že již dorazila Pavlínka. 
Moje nová puška, G3-SG/1 . 
Je na ní radost pohledět. 
Dnes jsem ji poprvé vyzkoušel a je to něco neuvěřitelného ! :) 
Časem se mi sem snad podaří dát fotky ! :)
Je dlouhá 1040 mm a váží úctyhodných 3,2 kg... Fotky budou co nejdříve :) 

Pro příznivce Airsoftu

Pro příznivce Airsoftu

Mrkněte se na stránky Absinth Airsoftu, tymu kterého jsem členem... 

www.absinth-airsoft.wz.cz

Najdete tu fotky, reporty z akcí i odkaz na Forum, kde je toho ještě víc... 

Dnešní den - 29.9.2006

Dnešní den se nesl ve znamení utrpení, to jest školy. Ne že bych se netěšil na některé hodiny, nutno říct, že jsem se doopravdy těšil jen na jednu, a to z důvodu, o kterém se tu zatím nebudu rozepisovat, ale prostě samo vědomí toho, že jsem opět v područí školní docházky mě prostě ničí.... Těžko říct, co se honí profesorkám v hlavě každý den školního roku, kdy před sebou vidí bandu ospalejch lidí, který nejeví ani nejmenší zájem o výuku, popřípadě se jevit zájem aspoň snaží, ale dost jim to znepříjemňuje jejich mozek, který prostě do desíti hodin domítá pracovat...

A to ještě zapomínám na lidi, co do hodin chodí jen kvůli vyučujícím... Jedním z nich jsem i já... Hodiny češtiny bych ignoroval, nebýt naší mladé slečny profesorky, kterou chci mimochodem pozvat asi tak za 2 měsíce na rande... Takže to by stačilo k dnešnímu dni...


Vzhledem k pisni uverejnene v deskripci musim prohlasit blog za otevreny :D... Carpe Diem !