Tato povídka byla vytvořena mnou pro mojí spolužačku a kamarádku Alenku Koldinskou, v rámci výpomoci se studiem na Dvořákově gymnáziu :)... Takže Alenko, nechť slouží! :)
Nastává pomalu zima a obyvatelé ospalé vesničky Veltrusy, ležící jen kousek od okraje lesa, se na ní pozvolna připravují. Všichni lidé žijící v okolí lesa vědí, že se na zimu musí dobře připravit. V tu dobu je totiž les nejnebezpečnější a často z něj vycházejí věci, o kterých je lepší nemluvit.
Jonáš Falken se povaloval na peci a přemýšlel. Poslední dobou to dělal často, protože se mu nechtělo pracovat. Zrovna byl zahloubán do tajemství nesmrtelnosti chrousta, když do světnice vtrhla jeho bába.
„Ať už jsi venku, Jonáši ! Tohle ti tolerovat nebudu !“ okřikla ho
„Co zas jééé ?“ rozvalil se Jonáš a zazíval.
„Budeš pomáhat se štípáním dřeva, bude ho potřeba celá kopa !“
„Ale to snad...“
„Žádné ale, však ono tě neubyde !“ zahrozila na něj bába prstem a Jonáš se musel vydat ven.
Štípal dříví už dvě hodiny a ruce měl celé prokřehlé. Ale nedalo se nic dělat, pokud chtěl v zimě spát v chalupě, musel si to odpracovat. Znaveně si otřel čelo a chystal se znovu do práce, když ho náhle vyrušil jakýsi zpěv. Nevěnoval tomu valnou pozornost, ale když už ten hlas zpíval dobrých deset minut, rozhodl se, že se podívá odkud zpěv přichází. Vydal se směrem, který považoval za správný, ale zvuk se k němu ani nepřibližoval, ani se od něj nevzdaloval. A Jonáš pořád šel a šel. Už se začalo stmívat, když dorazil na malou mýtinu. Zpěv jakoby ho nyní obklopoval.
„Haló !!?? Kdo je tam !?“ zvolal vzhůru do tmavnoucího nebe
Nikdo mu neodpovídal, ale celý les najednou ztichnul. To ticho bylo téměř hmatatelné a jako by se Jonáše snažilo zardousit. Jonáš padl na kolena a začal si broukat písničku, kterou ho kdysi naučila matka.
Jonáši, Jonáši, co tě to zaráží,
koukni se na nebeskou cestu, uvidíš tam hvězdu,
Jonáši, Jonáši, koukni na hvězdu.
Jonáš upřel pohled vzhůru a hledal hvězdu, kterou mu tehdy ukázala jeho máma... Už dlouho nežila, ale Jonáš dál koukal na onu hvězdu a rozprávěl s ní. Teď se k ní upřel celou svou vůlí a snažil se prorazit to tíživé a smrtonosné ticho. Začal zpívat druhou sloku.
Až hvězdu najdeš, domů dobře dojdeš,
až hvězdu uvidíš, mámu pak poprosíš,
a domů dobře dojdeš.
Ticho ustoupilo a zvuky večerního lesa opět zazněly večerem. Jonáš pomalu vstal a oprášil si ušpiněné kalhoty. Byl čas jít domů. Na okraji mýtiny však zahlédl pohybující se stíny. Ale nedbal již na strach a vykročil po vlastních stopách k domovu.
„Jonáši, ty ale umíš pěkně zpívat !“ ozval se mu za zády pobavený hlas.
„Kdo je to ?“ otočil se Jonáš a spatřil vysokou ženu s dlouhými vlasy, černými jako nejtemější noc, ale blyštící se stříbrnými zablesky ve svitu měsíce. Její oči slabě zářili světle modrým ohněm.
„K-kdo j-j-si ?“ zakoktal vyjevený Jonáš.
„Jsem strážkyně lesa, Jonáši a přišla jsem ti říct, že ty už se lesa víc bát nemusíš.“
Jonáš nechápavě zavrtěl hlavou
„Občas se stane, že se sem, do srdce lesa dostane zlý člověk a začne si z něj brát víc, než sám potřebuje. Nebo tu začne praktikovat jiné zlé věci, o kterých radši mluvit nebudu. A tak už jsem si řekla, že nebudu čekat až se sem zase někdo přikrade a pro jistotu ho přivábím sama a podrobím ho zkoušce.“
Jonáš přikývl...
„A ty jsi zkoušku úspěšně složil, budeš tu kdykoliv vítán!“ usmála se strážkyně a oděšla do stínů.
Od té doby chodil Jonáš pořád rád do lesa, kde se strážkyní rozmlouval a zažíval dobrodružství o kterých se mu nikdy nesnilo. Ale o tom až příště :)...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)

Žádné komentáře:
Okomentovat