úterý 4. listopadu 2008

Jede se dál...

Tak je to tu... První měsíc na vysoké škole... Musím říci, že to byl měsíc, který je hoden zapamatování...

A jaká je aktuální situace?

Koloběh přednášek je prokládán okamžiky zábavy a víceméně všeobecného veselí, a ačkoliv nám již přichází zima, my jsme se už stačili zahřát v našem novém akademickém domově. Navíc začíná plesová sezona, takže o další zábavu jistě nebude nouze :).

Náš ústav (tedy Ústav informačních studií a knihovnictví) se nachází v Jinonicích, 3 stanice metra linky B od Anděla. Je to moderně vyhlížející kruhová budova, posazená na vrcholu kopce a hledící do Pražské kotliny. Když si odmyslíme některé nudné přednášky, tak je tu krásně. V bufetu máme Kozla za 15 Kč, menza je údajně také stravitelná a do centra to není daleko.
Na hlavní budově FF UK jsme pouze jednou týdně, ale onen genius loci je tam cítit na každém kroku. Člověk má opravdu pocit, že tudy kráčeli dějiny (a občas je člověk vidí procházet okolo sebe :) ). V bufetu U Platóna je sice téměř vždy plno, ale šikovný student si vždy najde místo, kam postavit orosený půlitr :D.

Více příště...

pondělí 26. května 2008

Maturitka :)

Tak se vše podařilo :) ! Bylo to neuvěřitelné. Ráno mě strejda odvezl až ke škole, protože jsem si byl jist, že tam nedojdu, a co se nestalo, potkám tam naší vyučující češtiny, která u maturit platila za pěknou "píp" (sprosté slovo). Raději jsem se na ní ani nepodíval a pěkně mazal do školy. Půl hodinu před mým úvodním projevem na maturitě z češtiny jsem střídavě strávil na záchodě a ve třídě, kde jsem pochodoval od okna ke dveřím a popíjel minerální vodu s vysokým obsahem cukru. Pět minut před osmou jsem napochodoval před třídu a sledoval nástěnné hodiny. V 8:00 jsem už nemohl dál čekat, než si pro mě někdo přijde a tak jsem decentně zaklepal a vtrhl do třídy. Zrovna začalo zvonit, já se zeptal, jestli už mohu jít dál a než jsem se stačil rozkoukat, už se měl ruku v pytlíku s čísly maturitních otázek. Bum. Vytáhl jsem si číslo 26, což mě vyděsilo. Věděl jsem totiž, že zrovna této otázce jsem mnoho času nevěnoval. Bum, bum. Byl to "Vývoj světového dramatu v 19.a 20.století." Usadili mě na potítko a měl jsem 15 minut na přípravu. Shlédl jsem ukázky nějakých textů a rozhodl se přistoupit k vypracování osnovy otázky podle jakýchsi otázek, které jsem dostal na papíře s ukázkami. " 1) Krátce pohovořte o vzniku dramatu." Začal jsem psát, tohle bylo zrovna dost jednoduché, dějepisný seminář zafungoval a já krátce pohovořil (popsal), jak to tehdy bylo. Pak jsem přistoupil k další pomocné otázce: "Jaký typ divadla je typický pro B. Brechta?" Nic. Nemohl jsem si vzpomenout, kdo je to pan B. Brecht, nedej bože jaký nový typ divadla vymyslel. Nakonec jsem tuto ukázku vynechal a šel dál. Rozpracoval jsem si další body osnovy, zmínil jsem G.B. Shawa (opět odkaz na antiku), Becketta a jeho absurdní divadlo a tak podobně a pak jsem se podíval na ukázky. Jedna z nich byla ze hry "Matka Kuráž a její děti" a v tu chvíli se mi k této hře přiřadil pojem "epické divadlo". A k epickému divadlu se mi najednou přiřadil pan B. Brecht a bylo to! Pak už si mě zavolali, nestihl jsem se ani podívat na mluvnickou část otázky. Navzdory předpokladům na mě byly paní profesorky (zkoušející a přísedící) poměrně hodné (asi jako jeden z mála jsem na hodinách většinou poslouchal o čem mluví a neřval na celou třídu) a já se poměrně záhy a poměrně zdárně dostal až ke konci této části otázky. Na závěr se mě ještě zeptaly na nějakého dalšího představitele světového dramatu. Všechny co jsem věděl jsem už řekl a proto jsem se pokusil najít nejvhodnější řešení, při kterém bych nemusel říkat tu ošklivou větu "Já nevím." Proto jsem řekl, že jako dalšího představitele světového dramatu bych uvedl Karla Čapka, který byl sice čech, ale dosáhl světové významu především díky své hře R.U.R., kde poprvé použil slovo "robot", které vymyslel se svým bratrem Josefem. Za toto jsem si vysloužil pochvalu od naší češtinářky a i předseda usoudil, že na tom něco bude. Mluvnická část otázky se mi zdaleka tolik nepovedla, vytáhl jsem si jazykovědné disciplíny, ale podařilo se mi alespoň na něco vzpomenout, takže jsem nebyl úplně za blbce.

Vypoklonkovali mě a já vyběhl na cigáro. Měl jsem příjemných 15 minut čas, takže pohoda. Jako další jsem měl dějepis. Vytáhl jsem si z pytlíku malou krychličku po jejímž rozložení se mi ukázalo číslo otázečky. Bylo to číslo 1. Pravěk. Zhrozil jsem se, protože tohle byla jedna z otázek, které jsem opravdu nechtěl. Nakonec mě zachránila neolitická revoluce a paní profesorka, která mi prudkými a přesnými údery ukazováčkem pomáhala hledat v mapě pravěká naleziště.

Další jsem měl angličtinu, která se ukázala býti přátelským rozhovorem s americkým rektorem na místě přísedícího. Vytáhl jsem si otázku "My Town" (Moje město), což se nakonec sice ukázalo obtížnějším než jsem očekával, ale situaci zachránil počet měst, které mohu nazývat svými :). Mnozí na mě sice koukali blbě, když jsem si na potítku při přípravě této otázky vzal k ruce Atlas světa, ale nakonec jim došlo, že mohu mluvit i o Slovensku. Nakonec jsem tam ještě na papír kreslil mapku Velvar a celé to bylo velice pozitivní. Bohužel jsem to všechno řekl moc rychle, a tak se mě museli na konci ptát na různé věci a já chtěl něco říci, ale pak mi vypadlo jedno slovíčko a nemohl jsem si na něj vzpomenout.

Jako poslední jsem měl ZSV (Základy společenský věd) a vytáhl jsem si otázku číslo 6, což byla mnou neoblíbená Sociologie. Celé znění otázky bylo "Člověk jako objekt sociologie - sociální role, sociální poznávání a sociální deviace." Paní profesorka byla skvělá, na potítku mi pomohla zorientovat se a přijít na to, o čem mám vlastně mluvit, ale pak už to bylo v pořádku. Zjistil jsem, že mi tohle přeci jen nedělá problémy a byl jsem rychle hotov. Druhá část otázky byla práce s textem, což byla pohoda největší. Hledat v textu odpovědi na otázky je mou silnou stránkou. Přísedící se ještě snažila rýpat, ale usadil jsem ji jasnou a přesnou odpovědí (na rozdíl od jejího nepřesného položení otázky) a proto jsem dopadl na výbornou.

Celkové skóre je tedy 10. Čeština byla za 3, Dějepis také za 3, Angličtina opět 3 a ZSV za 1!

Dnes máme pondělí a já začínám zjišťovat, že člověk na alkohol opravdu moc dobře nefunguje, ale jsem hrd ( :) ), že jsem ten 4 denní maraton společenských akcí absolvoval ve zdraví, s dobrou náladou a bez ztráty kytičky :).

úterý 13. května 2008

Byl pozdní večer...

     Byl pozdní večer, 13. máj. Hrdliččin hlas již nezval ku lásce, neboť hrdličky se již ve volné přírodě skoro nevykytovaly. Místo toho se pozdním večerem nesl hluk domácích televizorů, hukot chladičů stolních počítačů, a také další jiné zvuky náležící pokrokové civilizaci.

     V horních patrech rodinných domků, v altánech na zahradách i v maringotkách zaparkovaných u polní cesty seděli mladí lidé a skláněli se nad papíry s vytisknutými maturitními otázkami. Byli jich tisíce. Jeden každý z nich se právě nalézal ve svém vlastním malém vesmíru plném literatury, matematických vzorců či základů tržního hospodářství (snad kromě států označovaných jako "lidové republiky", kde doposud přetrvával onen zpátečnický princip plánovaného hospodářství a společného vlastnictví). Ať se již jednalo o příslušníka střední třídy, "horních deseti tisíc", nebo třídy dělnické (známé též jako proletariát), spojovalo je v této chvíli jediné. Prožívali právě svůj "svatý týden".


     A pak přišla Zima.


     Nebyla to zima ledajaká. Byla to zima jaderná. Nepřišla hned, najednou, ale postihla všechny. Ovšem začalo to zcela nevinně. To se jednou kdosi rozhodl, že zmáčkne velké červené tlačítko s velkým nápisem NEMAČKAT jen proto, aby zjistil co se stane. Stalo se to, že si spousta jiných lidí řekla: "Když může on, my můžeme taky." A i oni zmáčkli velké červené tlačítko s nápisem NEMAČKAT.


     Vypadalo to tak krásně ! Planeta Země najednou celá rozkvetla. Astronauti plachtící u průhledů mezinárodní vesmírné stanice ISS zamáčkli slzu a jali se pít vodku pašovanou na stanici ruskými bratry. Za sborového zpěvu amerického šlágru "What shall we do with a drunken sailor" se pak, po týdnu od onoho rozkvětu Země, nechali rituálně upálit při vstupu stanice do horních vrstev zemské atmosféry.

     Poté se Země zatáhla. Jako když opona klesá na jeviště po zdařilém divadelním představení, tak i obrovské mračno prachu obestřelo Zemi a obléklo ji do ocelové šedi. Sluneční paprsky, vždy tak životodárné, se nyní bez užitku odrážely do vesmírného nekonečna.

     A pak přišla Zima.


     Uplynulo 150 let.


     Byl pozdní večer, 13. máj. Hrdliččin už nezval ku lásce hlas, protože hrdličky už se v přírodě vůbec nevyskytovaly.

     Tak to alespoň tvrdily hlídky, vyslané na povrch planety zodpovědnými hnědkami z podzemí. Po Rozkvětu, jak se nyní říkalo jadernému kataklyzmatu mezi přeživšími, se Povrch stal neobyvatelným. Ovšem v Podzemí to žilo. Tam byla budoucnost. Místo hrdliček znělo podzemím bušení kladiv, cvakání ozubených koleček čtoucích děrovací štítky v obrovských halových počítačích na parní pohon a vůbec, bylo tu slyšet zvuky náležící k pokrokové civilizaci.
     V horních patrech bytových komplexů i ve slumech poblíž zbytků podzemní dráhy seděli mladí lidé a skláněli se nad papíry s vytisknutými maturitními otázkami. Byly jich stovky. Jeden každý z nich se právě nalézal ve svém vlastním malém vesmíru plném literatury, matematických vzorců či základů tržního hospodářství, které teď  sice bylo naprostým přežitkem, ovšem jeho principy musely být stále uchovávány v hlavách mnoha generací, aby ti co přijdou jednoho dne zpět na povrch věděli, kde a jak navázat na dávno ztracený způsob života.
     Ať se již jednalo o příslušníky střední třídy, "horních deseti tisíc", nebo příslušníky třídy dělnické (stále označované jako proletariát), spojovalo je v této chvíli jediné. Prožívali právě svůj "svatý týden".

     Co z toho všeho vyplývá? POKROK a VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM... nezastavíš !!!

neděle 16. března 2008

středa 9. ledna 2008

Moje práce na češtinu

Tak takhle nějak to vypadá, když musíme číst poezii :) Čtenářský deník... Sral jsem se s tim cirka 2 hodiny...

Jaroslav Seifert – Píseň o Viktorce

Bibliografie

Báseň byla poprvé vydána v roce 1950, autor při četbě čerpal ze čtvrtého svazku Díla Jaroslava Seiferta, vydaného roku 1956 vydavatelstvím Československý spisovatel v Praze. Píseň o Viktorce byla napsána roku 1949.
Hlavním tématem této básně je příběh Viktorky, jejíž krása, ale i šílenství byly (a jistě stále jsou) již notoricky známé. Je zřejmé, že výběrem tématu se autor zcela jednoznačně hlásí k odkazu Boženy Němcové, která byla zřejmě nejpřednější českou představitelkou tzv. „venkovského realismu“ a svými díly podněcovala český národ k úvahám o jeho vlastní podstatě, tradicích a kořenech. Je zřejmé, že autor, jako vskutku pravý Čech, nemohl nechat toto téma bez povšimnutí.


Rozbor

Píseň o Viktorce je rozdělena celkem do 7 částí, z toho šest je „dějových“. Část čtvrtá se odehrává jakoby ve snu, nebo v nějaké daleké krajině, či zemi, a autor v ní píše o radostech a strastech lásky.

Ukázka I.





První část Písně o Viktorce je jakési uvedení do děje, a především do prostředí, krajiny, ve které Viktorka žila. Dále je tu vykreslován charakter a vzezření samotné Viktorky.

Seifertův vytříbený autorský jazyk je zde velice dobře patrný, popisy jsou krátké, avšak výstižné a čtenář s alespoň průměrnou představivostí by neměl mít problém vykreslit obraz celé situace ve své hlavě.
 

Ukázka II.



Čtvrtá část této básně je celá psána kurzívou, což ji poněkud odlišuje od zbytku básně, ovšem i samotný děj se odehrává někde úplně jinde. Autor přivádí čtenáře na zámek Chavarnak, kde je v jedné z místností umístěno 7 obrazů krásných žen. Následně autor rozvíjí příběh o milenecké dvojici, která je pro lásku, která je jim štěstím a i žalem zároveň, ochotna obětovat i svůj život.

I nadále je zde zachována vysoká jazyková vyspělost a báseň, již tak plná nejrůznějších básnických obrazů dostává snový, téměř fantastický rozměr. Ze všeho nejvíce mi tato část připomíná klasická díla magického realismu.


Ukázka III.



V páté části je již patrné, že děj se chýlí k závěru, Viktorka, již téměř „nad hrobem“, šílená strachy a neštěstím, toulá se po lesích a hledá vykoupení. Setkává se však pouze s ustrašenými nebo nepřejícími lidmi.

Autor v celé básni používá obkročný verš, jednotlivé sloky jsou komponovány citlivě, s přihlédnutím k rytmice. Také díky tomu se báseň čte opravdu snadno a čtenář nemá tendenci knihu odkládat na noční stolek s tím, že v nejbližších 10 letech ji možná dočte.


Čím je sbírka (v tomto případě báseň) zajímavá?

Nedá se říci, že tohle je přesně druh poezie, který bych upřednostňoval, nicméně jsem ocenil především jazykovou a rytmickou složku básně. Prostě a jednoduše: čte se to nádherně. Téma lásky, zklamání, žalu a smrti je nadčasové a podle mě nemůže nikdy zcela zklamat (znám z vlastní zkušenosti a už se mi to právě začíná „zajídat“ – pozn. autora této práce). Nicméně, po umělecké stránce je toto dílo jistě skvostem své doby a pozorný čtenář jej i po letech dokáže ocenit.