úterý 11. prosince 2007
Úterý
Tak jsem zase přežil den ve škole :)... Tentokráte to nebylo vůbec špatné, ba přímo výborné. Jen je třeba podotknout, že jsem sám sebe dokázal naprosto dokonale nasrat a to způsobem dosud nevídaným. Jen bych se tímhle postem chtel vsem zúčastněným omluvit, protože jsem jim znepříjemnil den. Kdyby si to někdo známý přečetl, prosím přijměte mou omluvu. Díky
pátek 7. prosince 2007
Do lůna AČR
Tak jsem úspěšně absolvoval cestu do Brna. Odjížděli jsme se spolužákem v 18:00 ze Florence, do Brna jsme dorazili okolo 21:30. Následoval přesun do Rajhradu, kde jsme navštívili pár lokálů a šli přespat ke spolužákově babičce. Druhý den ráno jsme mátožně vstali a odjeli tramvají do stanice Šumavská, kde sídlí Fakulta Vojenských Technologií. Už při výstupu z tramvaje mě zarazila velká koncentrace vojáků (měl jsem to samozřejmě tušit, že většina lidí nebude oblečena v civilu), nicméně jsme vcelku nepovšimnuti prošli přes vrátnici do areálu školy. Tam už se na nás zaměřila pozornost studentů, kteří se smíchem komentovali naše dlouhé vlasy (docela častý jev většiny účastníků dne otevřených dveří) se slovy „Jojo, taky jsme měli dlouhý vlasy a mysleli jsme si, že to bude OK !“
Smích jsme opětovali a přesunuli se do posluchárny. Pohodlně jsme se usadili na kůží potažené lavici a vyčkali příchodu přednášejících. A skutečně, zakrátko do posluchárny napochodovali příslušníci naší armády, v modrých uniformách letectva a zelených uniformách pozemních vojsk. A začala přednáška o škole, o tom, co nabízí a co vyžaduje a tak dále. Výčet dělat nebudu, přednáška trvala 2,5 hodiny . Zúčastnili se jí kromě generála snad všechny vyšší šarže. Co se týče otevřených oborů pro tento rok, tak mě zaujal obor Letový provoz a modul Pilot, nicméně to je asi tak vše. Co mě zaujalo už o něco méně je poměrně drastické omezení osobní svobody (ačkoli ve srovnání s dřívější dobou je to úplný ráj), takže proto ještě stále váhám a spíše se budu orientovat někam jinam. Nicméně student je před započetím studia nucen nastoupit službu v armádě a absolvovat 2 měsíční výcvik ve Vyškově, posléze je převelen ke Školnímu praporu a začíná studovat. Dostává pravidelný plat 10 000 Kč (čistého) a je mu obstaráno oblečení a školní pomůcky. Strava je také částečně hrazena státem, ubytování také (ubytování je možná dokonce také zadarmo). Student se samozřejmě musí řídit denním režimem … V případě, že student odejde z armády před stanoveným termínem odchodu do záloh je měsíčně povinen uhradit náklady na jeho výcvik a to činí až do doby, kdy by oficiálně měl odejít do zálohy. Pokud je student ze školy vyhozen, může odejít z armády a platit každý měsíc nějaký obnos a nebo se může rozhodnout v armádě zůstat a odsloužit na nižších pozicích stanovenou dobu (ta se v tomhle případě vypočítává ze skutečné doby strávené na škole, takže pokud člověka vyhodí po prvním roce, musí si odsloužit ještě 2 nebo 3 roky). Co říci víc, prostě armáda. I přes to všechno jsem si jistý, že kdybych vystudoval tuhle školu, tak by mě ta práce určitě bavila, ale nejhorší na tom je, že mám někde v genech asi odpor k tomuhle uspořádání a váhám a nevím si rady.
Tolik o mém výletě za možnou budoucí kariérou do BRNA :)
Smích jsme opětovali a přesunuli se do posluchárny. Pohodlně jsme se usadili na kůží potažené lavici a vyčkali příchodu přednášejících. A skutečně, zakrátko do posluchárny napochodovali příslušníci naší armády, v modrých uniformách letectva a zelených uniformách pozemních vojsk. A začala přednáška o škole, o tom, co nabízí a co vyžaduje a tak dále. Výčet dělat nebudu, přednáška trvala 2,5 hodiny . Zúčastnili se jí kromě generála snad všechny vyšší šarže. Co se týče otevřených oborů pro tento rok, tak mě zaujal obor Letový provoz a modul Pilot, nicméně to je asi tak vše. Co mě zaujalo už o něco méně je poměrně drastické omezení osobní svobody (ačkoli ve srovnání s dřívější dobou je to úplný ráj), takže proto ještě stále váhám a spíše se budu orientovat někam jinam. Nicméně student je před započetím studia nucen nastoupit službu v armádě a absolvovat 2 měsíční výcvik ve Vyškově, posléze je převelen ke Školnímu praporu a začíná studovat. Dostává pravidelný plat 10 000 Kč (čistého) a je mu obstaráno oblečení a školní pomůcky. Strava je také částečně hrazena státem, ubytování také (ubytování je možná dokonce také zadarmo). Student se samozřejmě musí řídit denním režimem … V případě, že student odejde z armády před stanoveným termínem odchodu do záloh je měsíčně povinen uhradit náklady na jeho výcvik a to činí až do doby, kdy by oficiálně měl odejít do zálohy. Pokud je student ze školy vyhozen, může odejít z armády a platit každý měsíc nějaký obnos a nebo se může rozhodnout v armádě zůstat a odsloužit na nižších pozicích stanovenou dobu (ta se v tomhle případě vypočítává ze skutečné doby strávené na škole, takže pokud člověka vyhodí po prvním roce, musí si odsloužit ještě 2 nebo 3 roky). Co říci víc, prostě armáda. I přes to všechno jsem si jistý, že kdybych vystudoval tuhle školu, tak by mě ta práce určitě bavila, ale nejhorší na tom je, že mám někde v genech asi odpor k tomuhle uspořádání a váhám a nevím si rady.
Tolik o mém výletě za možnou budoucí kariérou do BRNA :)
pondělí 7. května 2007
Psychotropní psychologie
Slunce svítí,
kvete kvítí,
na zahradě,
u školy.
Lidé mladí,
v škole sedí,
bez slunce,
a bez kvítí.
Slova plynou,
a minuty hynou,
jejich život teče v dál,
oh, co ten je všechno stál ?
Snaží se vyjít,
vstříc svému životu,
a nemyslí na robotu,
a jdou dál, k životu.
Ve třídě napětí roste,
už sedm let se vídají,
už kdekdo má dost té-
té party zvídavých.
Pak je tu konec,
ta hranice - rok vzdálená,
pak už jen zvonec,
opona a vzpomínka zastřená.
- Kalipero vyšel do raního deště. Dobře věděl, kam má jít. Takové věci člověk vycítí. Nebylo to ani moc daleko... Jen pár ulic, nahoru po schodech do kostelní věže a... Konečně byl nahoře.
"No, ještě mám čas na jedno cigáro po ránu." oddechl si Kalipéro. Holub, sedící na polostrouchnivělém trámu mu znuděně zavrkal v odpověď. Zápalka dokončila svou pouť po škrtátku a hořícím koncem stoupala až k cigaretě značky West, kterou Kalipéro nervózně žmoulal v ústech.
"Áááách !" šluknul si Kalipéro a unaveně se posadil na zábradlí. Kouřil asi dvě minuty, když se za ním ozvalo zakašlání.
"EHM...."
"Ano ? Už tu na vás čekám." otočil se Kalipéro a na kývl na postavu v černém stojící na schodech.
"JÁ JSEM VŽDY A VŠUDE VČAS, PANE KALIPÉRO." ozvala se postava, ale zdálo se spíše, že Kalipérovi ten zvuk vznikal přímo v hlavě a neobtěžoval se procházet ušima.
"Vím... jen jsem vás zkoušel. Vy musíte být Smrť..."
"TAK JEST, JSEM POSLEDNÍ HRANICE, TEMNÝ ŽNEC LIDSTVA, STRÁŽCE BRÁNY.... JSEM SMRŤ !"
Kalipéro opět potáhl z cigarety a přikývl, "Musí to být ? Nedá se to udělat nějak jinak ?"
Smrť svěsil lebku, a zdálo se, že přemýšlí. Pak sáhl do záhybů svého roucha a vytáhl přesýpací hodiny. V horní baňce už mnoho písku nezbývalo.
"NEJDE TO. TO BY BYLA ZMĚNA HISTORIE, A TO JE PROTI PRAVIDLUM. JÁ MUSÍM RESPEKTOVAT PRAVIDLA."
"Chápu. Mohu..... mohu ještě jednu otázku ?" ošil se Kalipéro a opět nervózně potáhl z Westky.
"ANO"
"Proč JÁ ?"
"BYLO TO..... DOHODNUTO." s těmito slovy Smrť natáhl ruku a v ní se mu objevila kosa. Její ostří bylo téměř neviditelné, patrné pouze díky rozervaným molekulám vzduchu, které jako by tvořili rám z pavoučího vlákna pokropeného rosou. Kalipéro hodně dlouho přemýšlel nad tím, proč on musí podniknout tu nebezpečnou cestu, s neznámým cílem, s neznámým koncem. Věděl, že ho čeká cesta někam, jinam, pryč, věděl, že jednoho dne se bude muset dostavit na schůzku se Smrtěm, a později mu došlo, co asi ta "cesta" znamená. Až se setká se Smrtěm, pak....... pak zemře.
"Poslední hranice čeká ! " zvolal Kalipéro a vrhl se dolů z věže.
Smrť přikývl a máchl kosou. -
-Continuatio aliquando in futurum -
kvete kvítí,
na zahradě,
u školy.
Lidé mladí,
v škole sedí,
bez slunce,
a bez kvítí.
Slova plynou,
a minuty hynou,
jejich život teče v dál,
oh, co ten je všechno stál ?
Snaží se vyjít,
vstříc svému životu,
a nemyslí na robotu,
a jdou dál, k životu.
Ve třídě napětí roste,
už sedm let se vídají,
už kdekdo má dost té-
té party zvídavých.
Pak je tu konec,
ta hranice - rok vzdálená,
pak už jen zvonec,
opona a vzpomínka zastřená.
- Kalipero vyšel do raního deště. Dobře věděl, kam má jít. Takové věci člověk vycítí. Nebylo to ani moc daleko... Jen pár ulic, nahoru po schodech do kostelní věže a... Konečně byl nahoře.
"No, ještě mám čas na jedno cigáro po ránu." oddechl si Kalipéro. Holub, sedící na polostrouchnivělém trámu mu znuděně zavrkal v odpověď. Zápalka dokončila svou pouť po škrtátku a hořícím koncem stoupala až k cigaretě značky West, kterou Kalipéro nervózně žmoulal v ústech.
"Áááách !" šluknul si Kalipéro a unaveně se posadil na zábradlí. Kouřil asi dvě minuty, když se za ním ozvalo zakašlání.
"EHM...."
"Ano ? Už tu na vás čekám." otočil se Kalipéro a na kývl na postavu v černém stojící na schodech.
"JÁ JSEM VŽDY A VŠUDE VČAS, PANE KALIPÉRO." ozvala se postava, ale zdálo se spíše, že Kalipérovi ten zvuk vznikal přímo v hlavě a neobtěžoval se procházet ušima.
"Vím... jen jsem vás zkoušel. Vy musíte být Smrť..."
"TAK JEST, JSEM POSLEDNÍ HRANICE, TEMNÝ ŽNEC LIDSTVA, STRÁŽCE BRÁNY.... JSEM SMRŤ !"
Kalipéro opět potáhl z cigarety a přikývl, "Musí to být ? Nedá se to udělat nějak jinak ?"
Smrť svěsil lebku, a zdálo se, že přemýšlí. Pak sáhl do záhybů svého roucha a vytáhl přesýpací hodiny. V horní baňce už mnoho písku nezbývalo.
"NEJDE TO. TO BY BYLA ZMĚNA HISTORIE, A TO JE PROTI PRAVIDLUM. JÁ MUSÍM RESPEKTOVAT PRAVIDLA."
"Chápu. Mohu..... mohu ještě jednu otázku ?" ošil se Kalipéro a opět nervózně potáhl z Westky.
"ANO"
"Proč JÁ ?"
"BYLO TO..... DOHODNUTO." s těmito slovy Smrť natáhl ruku a v ní se mu objevila kosa. Její ostří bylo téměř neviditelné, patrné pouze díky rozervaným molekulám vzduchu, které jako by tvořili rám z pavoučího vlákna pokropeného rosou. Kalipéro hodně dlouho přemýšlel nad tím, proč on musí podniknout tu nebezpečnou cestu, s neznámým cílem, s neznámým koncem. Věděl, že ho čeká cesta někam, jinam, pryč, věděl, že jednoho dne se bude muset dostavit na schůzku se Smrtěm, a později mu došlo, co asi ta "cesta" znamená. Až se setká se Smrtěm, pak....... pak zemře.
"Poslední hranice čeká ! " zvolal Kalipéro a vrhl se dolů z věže.
Smrť přikývl a máchl kosou. -
-Continuatio aliquando in futurum -
sobota 28. dubna 2007
Máti slaví 40. narozeniny
Mazec... Máti pořádá narozeninovou kalbu... chlastá se, jí se, všechno dohromady... Máme pečené sele, pivo, tequilu, mojito a víno... Všechno už jsem vyzkoušel a teď jen čekám, až se ozve můj žaludek... Ale jako obvykle, tequila mě nakopla a sem zase skoro střízlivej... Kam ten svět spěje ? ;)
pondělí 23. dubna 2007
pátek 20. dubna 2007
Ještě pořád žiju
Jest to s podivem, ale přežívám. Bohužel mi ale škola nedává moc prostoru abych se psal tak často, jak bych chtěl... A navíc, neděje se nic moc zajímavého. Jediná novinka je autoškola, kterou zatím absolvuji poměrně v klidu... ale kdo ví co bude zítra ? ;)... Podle posledních zpráv z domova to vypadá, že budu přece jen vyhozen z baráku... Začínám si dělat trochu starosti, ale pořád ještě věřím, že matku přesvědčím...
Horečně pracuju na scénáři Stínů minulosti, zatím sem napsal 14 stránek, snad se mi to povede přes tenhle víkend rozšířit alespoň o další dvě (to je opravdu minimum)... A pak... pak hurá na kamerové zkoušky a ostrý natáčení ! Nemůžu se dočkat.
Kalipéro si promnul oči a zašilhal na hodiny. 00:51, svítilo na digitálním displeji a číslice vrhaly na celý pokoj jedovatě zelený přísvit.
"No, je pomalu čas zalehnout !" prohodil Kalipéro ke ztichlému pokoji. Ale ani tento večer se Kalipéro nedočkal. Začal zvonit mobil. Kalipéro po něm sáhl a rozsvítil displej. Blikala na něm upomínka: "07:15 - Schůzka se Smrtěm". Mobil přestal pípat a pokoj opět ztichl.
"Tak na tohle jsem teda doopravdy zapoměl." prolétlo Kalipérovi hlavou... Pokrčil rameny a potácivě se zvedl ze židle. O 10 minut později už seděl v kuchyni nad šálkem silné kávy a připravoval se na přijetí nabídky, která se neodmítá.
Continuatio aliquando in futurum...
Horečně pracuju na scénáři Stínů minulosti, zatím sem napsal 14 stránek, snad se mi to povede přes tenhle víkend rozšířit alespoň o další dvě (to je opravdu minimum)... A pak... pak hurá na kamerové zkoušky a ostrý natáčení ! Nemůžu se dočkat.
Kalipéro si promnul oči a zašilhal na hodiny. 00:51, svítilo na digitálním displeji a číslice vrhaly na celý pokoj jedovatě zelený přísvit.
"No, je pomalu čas zalehnout !" prohodil Kalipéro ke ztichlému pokoji. Ale ani tento večer se Kalipéro nedočkal. Začal zvonit mobil. Kalipéro po něm sáhl a rozsvítil displej. Blikala na něm upomínka: "07:15 - Schůzka se Smrtěm". Mobil přestal pípat a pokoj opět ztichl.
"Tak na tohle jsem teda doopravdy zapoměl." prolétlo Kalipérovi hlavou... Pokrčil rameny a potácivě se zvedl ze židle. O 10 minut později už seděl v kuchyni nad šálkem silné kávy a připravoval se na přijetí nabídky, která se neodmítá.
Continuatio aliquando in futurum...
čtvrtek 1. února 2007
Báseň pozdně večerní
Večer už pomalu přechází v noc,
volám si tebe má múzo, volám na pomoc.
Volám a ty stále se ukrýváš,
a dveře poznání, tělem svým zakrýváš.
Jestli odpovídáš mi, tak já tě neslyším,
a každou noc před spaním, nářek svůj utiším.
Říkam si stále: "Aj, vždyť to bude dobré !"
Tak muziko hraj, ať všecko se pohne !
Muzika hraje, já zvu tě k tanci,
můzo má, panenko, jen dej mi šanci !
Šance je to jediné, oč ještě prosím,
nežádám nemožné, jen slušně prosím.
Ale sil už mi ubývá, sotva se vleču,
cítím to v kostech, celý se třesu.
Mám možnost jedinou, v sobotu večer,
abych tu šanci měl, byl bych i klečel.
Ano, myslím, že toto je po dlouhé době zase báseň, která je obsahově přesně taková jakou jsem jí chtěl mít. Pointu, myšlenku, si musí každý najít sám, ale lidé, kteří mě dobře znají by s tím neměli mít problémy. Hmm, myslím, že tohle bude jedna z těch básní, které poputují do soutěže.
volám si tebe má múzo, volám na pomoc.
Volám a ty stále se ukrýváš,
a dveře poznání, tělem svým zakrýváš.
Jestli odpovídáš mi, tak já tě neslyším,
a každou noc před spaním, nářek svůj utiším.
Říkam si stále: "Aj, vždyť to bude dobré !"
Tak muziko hraj, ať všecko se pohne !
Muzika hraje, já zvu tě k tanci,
můzo má, panenko, jen dej mi šanci !
Šance je to jediné, oč ještě prosím,
nežádám nemožné, jen slušně prosím.
Ale sil už mi ubývá, sotva se vleču,
cítím to v kostech, celý se třesu.
Mám možnost jedinou, v sobotu večer,
abych tu šanci měl, byl bych i klečel.
Ano, myslím, že toto je po dlouhé době zase báseň, která je obsahově přesně taková jakou jsem jí chtěl mít. Pointu, myšlenku, si musí každý najít sám, ale lidé, kteří mě dobře znají by s tím neměli mít problémy. Hmm, myslím, že tohle bude jedna z těch básní, které poputují do soutěže.
Mor ho !
Šílený. Zítra je volný den, ale vypadá to tak, že se celý den nezastavím. Ráno (už v 11:15) odjíždím do Prahy nakoupit kule a zásobník na Pavlínku (myslím tu nádhernou černou plasto-kovovou zbraň na airsoft) a pak mě čeká výlet na Odolku, kde by se měla (mohla) konat nějaká akce... Ovšem to bychom nebyli my, elita národa, aby nedošlo k nějakým nejasnostem. Bludra říká, že nic není jisté, lidem se prý nikam nechce jezdit. Nakonec jsem ho přesvědčil aby se mi ozval, jestli se teda něco konná, či nikoliv... Ujistil mě, že pokud si vzpomene, tak určitě zavolá. Jsem pomalu smířen s tím, že zavolá až večer a bude se mi omlouvat (ehm, silné slovo :) ) že nezavolal dřív, jak to bylo původně domluveno... To už budu pravděpodobně doma sedět na posteli a leštit Pavlínku. Když budu mít štěstí, objeví se veltrusská AS komunita, které předvedu o če airsoft opravdu je. Když štěstí mít nebudu, bude mi muset stačit střelba do statického terče.
Abych shrnul celý dnešek, byl to den plný rozporuplných pocitů. Na jedné straně pocit blaženosti (heslovitě - pivnice U Pinkasů - točená Plzeň - dárek v podobě litrovky whiskey Grant's) na druhé straně pocit mizérie a paniky (opět heslovitě - telefonát Mártymu - Márty je nemocen - nikdo nechce jít na kulečník - odjezd domů - matka). To už by se člověk opravdu měl "modlit" za spásu studentstva. Když nikdo nechce jít do hospody první den prázdnin, tak to už je opravdu napováženou.
Dále bych chtěl zmínit, že jsem se ve škole doslechl o nějaké básnické soutěži, začínám přemýšlet o tom, že jim tam pár svých výtvorů pošlu. A taky vám všem chci říct, že mi na klávesnici přestává fungovat písmenko "b"... Buším tu do něj půl hodiny a ono ne a ne se napsat, nakonec zabírá rána pěstí... No proště Mor na ní ! :)
Abych shrnul celý dnešek, byl to den plný rozporuplných pocitů. Na jedné straně pocit blaženosti (heslovitě - pivnice U Pinkasů - točená Plzeň - dárek v podobě litrovky whiskey Grant's) na druhé straně pocit mizérie a paniky (opět heslovitě - telefonát Mártymu - Márty je nemocen - nikdo nechce jít na kulečník - odjezd domů - matka). To už by se člověk opravdu měl "modlit" za spásu studentstva. Když nikdo nechce jít do hospody první den prázdnin, tak to už je opravdu napováženou.
Dále bych chtěl zmínit, že jsem se ve škole doslechl o nějaké básnické soutěži, začínám přemýšlet o tom, že jim tam pár svých výtvorů pošlu. A taky vám všem chci říct, že mi na klávesnici přestává fungovat písmenko "b"... Buším tu do něj půl hodiny a ono ne a ne se napsat, nakonec zabírá rána pěstí... No proště Mor na ní ! :)
středa 3. ledna 2007
Kalipéro: Věc Veřejná aneb Homo Vampiris Lupus - IV. kapitola
IV. kapitola
***
***
***
***
Došel jsem k autu, opřel se o kapotu a zapálil si cigaretu. V hlavě se mi honila spousta věcí, ale nejvíc jsem musel myslet na Pavlínku. Vídám jí sice každý den ve škole, ale rozhodně jsem nečekal, že se zaplete to téhle mizérie. Fakt je, že jí miluju, ale každodení školní dril mi nedovoluje se tím citem zabývat. Vyhodili by jí ze školy a mě taky. Proto jsem nevěděl co si s tím počít. Prostě jí z toho budu muset nějak vystrnadit. Ale ta moje, řekněme lidštější stránka, chtěla aby Pavlínka zůstala součástí tohoto "dobrodružství", protože mi prostě dělalo dobře, když mi byla nablízku. Jistě, byl tu její přítel, ale ten vypadal jako debil a zřejmě to i debil byl, protože nechal takovou fajn holku aby byla úplně sama zavřená tady na tom statku a očividně se o ní moc nestaral. To mi rvalo srdce.
Odhodil jsem nedopalek a rozjel se směrem ku Praze. Tohle bude dlouhá noc.
Odhodil jsem nedopalek a rozjel se směrem ku Praze. Tohle bude dlouhá noc.
***
Gracz byl u sebe v kanclu a počítal peníze (jak jinak, když je právník). Když mě asistentka uváděla, se slzou v oku jsem si vzpoměl na Niki, která mi tak přirostla k srdci a kterou mi zabili při posledním zátahu na jednu teroristickou skupinu. Ale to už bylo tak dávno... Potlačil jsem ty pocity a usadil se v nabídnutém křesle.
"Čus Kalipéro, co se děje ?" zvedl Gracz oči od bankovek.
"Nevim co mám dělat..." zahleděl jsem se z okna a pozoroval hvězdy.
"Tos' mi toho moc neřekl. Dělat CO s ČIM ?"
"Bludra je v hajzlu. Po všech těch letech ho dostali Jehovisti..."
"Snad neni mrtvej ?!"
"Ne, snad ne... Ale je asi v Drážďanech, v centrále Jehovistů ve Zwingeru."
"Chceš se tam za nim dostat ?" poklepával Gracz nervozně prsty na desku stolu.
"Jo !" přikývl jsem a zapálil si Westku.
"A co ti v tom teda brání ?" Proč si sem přišel ?"
"No, nebrání mi v tom nic. Až na jednoho člověka." Namodralý kouř líně stoupal ke stropu a zaplnil místnost vůní páleného tabáku.
"A ten člověk je ???" sepjal Gracz ruce nad stolem "Kurňa proč to z tebe musim tahat jak z chlupatý deky ?"
"Je to... hmm," potáhl jsem si z Westky ", je to.......Pavlínka."
"Jak se do toho sakra dostala ?" podivil se Gracz
"Je to Křemenitiny známá."
"Fajn, řeknu ti to asi takhle... Jestli je v tom dobrovolně, tak s tim neuděláš nic... Pokud by nebyla, tak by se na to už asi dávno vysrala, ne ?"
"Tak to je docela v řiti... Jestli se jí něco stane..."
"Neblbni, bude v pohodě !"
"Snad jo..." přisvědčil jsem odevzdaně "Hele, pojedu do Drážďan najít Bludru, mám takovej pocit, že by tam mohl ještě pořád bejt. A naživu."
"Budeš potřebovat nějakou pomoc, pár lidí nebo tak ?" zeptal se mě Gracz.
"Ne, to rozhodně ne... Tohle snad ještě zvládnu sám."
"Tak adios, kamaráde !" usmál se Gracz a opět se sklonil k bankovkám.
"Těpéro... a pohlídej mi Pavlínku."
"Čus Kalipéro, co se děje ?" zvedl Gracz oči od bankovek.
"Nevim co mám dělat..." zahleděl jsem se z okna a pozoroval hvězdy.
"Tos' mi toho moc neřekl. Dělat CO s ČIM ?"
"Bludra je v hajzlu. Po všech těch letech ho dostali Jehovisti..."
"Snad neni mrtvej ?!"
"Ne, snad ne... Ale je asi v Drážďanech, v centrále Jehovistů ve Zwingeru."
"Chceš se tam za nim dostat ?" poklepával Gracz nervozně prsty na desku stolu.
"Jo !" přikývl jsem a zapálil si Westku.
"A co ti v tom teda brání ?" Proč si sem přišel ?"
"No, nebrání mi v tom nic. Až na jednoho člověka." Namodralý kouř líně stoupal ke stropu a zaplnil místnost vůní páleného tabáku.
"A ten člověk je ???" sepjal Gracz ruce nad stolem "Kurňa proč to z tebe musim tahat jak z chlupatý deky ?"
"Je to... hmm," potáhl jsem si z Westky ", je to.......Pavlínka."
"Jak se do toho sakra dostala ?" podivil se Gracz
"Je to Křemenitiny známá."
"Fajn, řeknu ti to asi takhle... Jestli je v tom dobrovolně, tak s tim neuděláš nic... Pokud by nebyla, tak by se na to už asi dávno vysrala, ne ?"
"Tak to je docela v řiti... Jestli se jí něco stane..."
"Neblbni, bude v pohodě !"
"Snad jo..." přisvědčil jsem odevzdaně "Hele, pojedu do Drážďan najít Bludru, mám takovej pocit, že by tam mohl ještě pořád bejt. A naživu."
"Budeš potřebovat nějakou pomoc, pár lidí nebo tak ?" zeptal se mě Gracz.
"Ne, to rozhodně ne... Tohle snad ještě zvládnu sám."
"Tak adios, kamaráde !" usmál se Gracz a opět se sklonil k bankovkám.
"Těpéro... a pohlídej mi Pavlínku."
***
Rychlostní silnice E55 mi ubíhala pod koly. Obloha byla pořád černá a hvězdy na ní zářily jako malé, vzdálené lampionky. Měsíc byl v novu, a tak nebyl vidět. Někde jsem slyšel, že přehnaně časté pozorování měsíce může vést k šílenství. Byl to podle všeho blábol, protože já jsem na sobě nic nevypozoroval. I když, bůhví co si o mě myslí ostatní.
***
Do Drážďan jsem dojel bez problémů a ubytoval se v hotelu naproti Zwingeru. Byl to docela nóbl hotel, čemuž odpovídala cena pokoje a také servilnost recepčního. Ten recepční si říkal o průser. Dal mi klíč od pokoje číslo 12 a ujistil mě, že odtamtud budu mít nádherný výhled. Upozornil mě také na možnost objednat si na večer společnici, ale to jsem rozolutně odmítl.
***
Pokoj číslo 12 byl dvojlůžkový a připadal mi až přehnaně velký. Stál jsem v chodbě a nevěřícně se rozhlížel.Celému pokoji, nebo spíš apartmánu vévodil rozlehlý obývací pokoj s luxusní koženou pohovkou, naproti níž byla soustava domácího kina. Nábytek byl moderní a stylový. Ložnice, v níž byla naopak dominantní obrovská manželská postel, byla stělesněním nevinnosti, jemné odstíny modré a žluté omítky a nábytku působily uklidňujícím dojmem. Součástí apartmánu byla ještě pracovna, koupelna a WC... Začínal jsem se strachovat jestli jsem to trochu nepřehnal s luxusem...
Z pracovny byl nádherný výhled na Zwinger a nádvoří před ním, a tak jsem se alespoň utěšoval tím, že ty peníze jsem snad nevyhodil zbytečně.
Po obhlídce pokoje jsem se znaveně zhroutil na postel a téměř okamžitě usnul.
Z pracovny byl nádherný výhled na Zwinger a nádvoří před ním, a tak jsem se alespoň utěšoval tím, že ty peníze jsem snad nevyhodil zbytečně.
Po obhlídce pokoje jsem se znaveně zhroutil na postel a téměř okamžitě usnul.
Kalipéro: Věc Veřejná aneb Homo Vampiris Lupus - III. kapitola
III. kapitola
Usadil jsem se v křesle v obýváku a nadšeně přijal nabídnutou sklenici Jamesona. Když už konečně dorazila z kuchyně Křemenity, rozhodl jsem se zjistit pár podrobností. O tom, že Bludra byl zajat, jsem se rozhodl pomlčet. Zatím...
"Hele, Křemenity... Co přesně ti řekl Bludra když tě sem posílal ?"
"No, říkal že to šílenství musí zastavit..."
"Jasně... a neříkal kam PŘESNĚ má namířeno ?"
"No já o ničem jakoby nevim...ale..."
"Já to asi vím." skočila jí do řeči žena mého srdce, Pavlínka.
"Cože ?" vykřikli jsme s Křemenity skoro současně.
"Od kdy se vám Bludra svěřuje ?" nechápal jsem.
Abych vysvětlil své vykání... Ona je totiž Pavlínka moje profesorka češtiny... A já musím zachovat dekorum, protože... sám nevím proč :(.
"Jo, od kdy se ti svěřuje, Pavlí ?" tázavě se na ní podívala Křemenity.
"Volal mi, víš ?"
"A proč nezavolal MĚ ?! VŽDYŤ JÁ JSEM JEHO... JEHO." uzavřela větu neobratně Křemenity.
"Říkal mi, že tě nechce děsitm ale mám tu vzkaz pro Kalipéra," kývla na mě hlavou "to budete vy, že Jakube ?"
Mlčky jsem jí přisvědčil a lokl si whiskey. Nějak jsem se přestal soustředit, ale když se mi po těle rozprostřela příjemné teplo, zmobilizoval jsem znovu svoje myšlenky.
"Tak fajn, povídejte. Ten vzkaz mě docela zajímá."
"Já nevím jestli můžu tady před.... Křemenity."
"TO SI SNAD DĚLÁTE LEGRACI ! PŘÁTELÉ BY PŘED SEBOU NEMĚLI TAJIT NIC TAK DŮLEŽITÉHO, NEBO SI SNAD MYSLÍTE ŽE ANO ?! ROZHODNĚ NE DO TÉ DOBY, DOKUD JSEM TU JÁ !" Pavlínka sklopila oči a poposedla si na židli dál odemě.
"A teď prosím, ten vzkaz."
"Ano... promiň." Pavlínka zašmátrala v kapse a vylovila kus papíru. A začala číst:
Po tom, co jsem ti nahrál ten vzkaz, přišlo pár Jehovistů a sbažili se mě dostat. Hlupáci. Samozřejmě se jim to nepovedlo a já z nich z nich vymlátil pár informací. Vypadá to, že v lese okolo mojí chaty je jich velký množství a že se brzy chystají zaútočit. Jeden z nich mi řekl, že když ho přijímali do řádu, jeli s ním na Iniciaci do Drážďan, do Zwingeru. Řekl bych, že se tam pokusím dostat. A teď už se musím jít připravit... Za chvíli přijdou. Valle !
"Hmm, Drážďany..." zakroutil jsem hlavou a znovu si lokl.
"Vypadá to tak... Ale moc tomu nerozumím. Nevidím jediný důvod proč by Bedřicha "chtěl někdo dostat"..."
Třeba ti to někdy povim, pomyslel jsem si.
"To je dost spletitý příběh..." řekl jsem nahlas.
"A co uděláme ?" zeptala se mě Křemenity.
"Zaprvé, udělám to s Graczem a vy dvě," ukázal zahrnul jsme gestem zbytek místnosti ", zůstanete tady a budete na sebe dávat pozor. Za druhé, musím si to ještě všechno promyslet a prodiskutovat to s Graczem a teprve pak se rozhodnu co dál dělat."
"Ale nemůžeš..." začala se rozpalovat Křemenity, ale spražil jsem jí pohledem, a tak se zase usadila na pohovku.
"Bludra mě prosil abych na tebe dohlédl. A to v rámci mezí taky udělám !" O tom, že mi řekl abych ho v žádném případě nehledal, jsem ani necekl.
"Takže dámy, omluvte mě." zlehka jsem se uklonil a odešel ven.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)

