pondělí 13. listopadu 2006

Už jdou, už jdou...

Je nechutná zima. Celá třída se klepe jako prase na porážce. Ta asociace asi nebude náhodná, sedíme totiž v učebně číslo 30 a máme ruštinu. V prudkém kontrastu s námi, sedí za katedrou profesorka Štěglová a na sobě má jen blůzu a sukni. A v rukách drží naše opravené písemky. Je dost možné, že se celá třída chvěje už jen z podvědomé reakce na to, co přijde, co je čeká a nemine.
"Mám tady vaše písemky." prohlásila ostentativně Štěglová a začala papíry rozdávat. Jako poslední jsem přišel na řadu já.
"Ááá, tady máme Evžena !" učitelka zdvihla můj téměř nepopsaný papír a s dravčím výrazem v očích se začala rozhlížet po třídě. Kupodivu se jejímu teatrálnímu gestu nezačal nikdo smát. Všichni jen otočili hlavu na mě a hleděli na mě s lítostivým výrazem. Pokrčil jsem rameny a natáhl se pro papír. Štěglová, které se očividně nedostávalo sadistického zadostiučinění, začala mojí osobu opět pomlouvat, stejně jako každou předešlou hodinu. Najednou jsem pocítil jakési lupnutí někde uvnitř mé duše, cosi se ve mě zlomilo a já se sklonil a vytáhl z tašky trojúhelník. Učitelka tomu nevěnovala pozornost, koneckonců, jen jsem si pohrával s nevinnou školní pomůckou. O to větší muselo být její překvapení, když zjistila, že jí zašpičatělý konec trojúhelníku čouhá z pravého oka. Bohužel, nebo možná bohudík, se o jejích niterních pochodech, v té chvíli, nikdy nedovím. Sesula se toiž na zem, do kaluže vlastní krve a už nevstala. Pozornost celé třídy se teď obrátila ke mě, lidé se slabším žaludkem začali zvracet. Takřka s příslovečným "klidem Angličana" jsem se zvedl ze židle, sbalil věci do školní tašky a vyšel ze třídy. V polovině schodů do druhého patra mi došlo, že ústav už asi nikdy neopustím. Prudce jsem zatřásl hlavou ve snaze zahnat ty chmurné myšlenky, byla tu totiž ještě jedna věc, kterou jsem musel vyřídit.

O další patro níž jsem vyrazil dveře ředitelny. Plešard, ředitel tohoto vzdělávacího ústavu nervózně vzhlédl od svého pracovního stolu.
"Co tady chceš, Evžene ?!" zeptal se mě zprudka ředitel
S odpovědí jsem neváhal ani sekundu, "Jdu si pro pomstu !" zařval jsem
Vyvalil na mě oči a sáhl po telefonu. Prudce jsem máchl rukou a zlomil mu prsty. Slabě vyjekl, ale téměř v zápětí začal řvát jako nějaká kráva - studentka téhle školy. Znechuceně jsem ho skopl ze židle a šlápl mu na krk.
"Pamatujěš si, jak ses mě jdenou ptal, jestli sem náhodou nespad ze stromu,hmm-a ? začal jsem konverzačním tónem
"Mhhhmgrr - ách..." sýpavě se nadechl, teď o poznání méně hrozivý ředitel
"Co si řikal ?!! "
"A-ano..." vyhrkl ředitel a snažil se opět nadechnout
"Tak si to teď vyzkoušíš z podobné výšky, ano ? " usmál jsem se na něj
Začal sebou na zemi zmýtat, ale povedlo se mi ho omráčit kopancem. Omotal jsem mu ruce a nohy lepící páskou a odvlekl ho k oknu. Když se konečně probral, slyšel jsem už v dálce policejní syrény.
"Nemám moc času, takže...... příjemný let." s těmi slovy jsem ho vyhodil z okna. Nedopadl na hlavu, jak jsem čekal, asi to přežije. Pomalu jsem odešel z ředitelny a vmýsil se do davu, začala totiž přestávka. Chystal jsem se odejít ze školy, byl jsem už u předních vchodových dveří do budovy, když jsem ucítil náhlou a krutou bolest v břiše. Teprve pak jsem zaslechl jeden osamocený výstřel. Z díry po kulce začala vytkat tmavá krev, Takže játra, pomyslel jsem si. Zapotácel jsem se a musel jsem se chytit zábradlí, abych neupadl. Mimoděk jsem se podíval nahoru do mezaninu a zahlédl jsem jednu z mých spolužaček, s mobilem u ucha. To ona mě sledovala celou cestu až dolů ke dveřím a ona ukázala na koho mají střílet. Do ní bych to opravdu neřekl. Opětoval jsem její smutný pohled a pak jsem se od sebe oba dva odvrátili, už navždy. Dopotácel jsem se na záchod ve sklepních prostorách a sesunul se na podlahu. Krev, pomalu unikající z mého těla, začala vytvářet na kachličkách působivou loužičku. Takhle to přece nemělo být, neměl si mě nikdo vůbec všímat. Evžena si přece nikdy nikdo nevšímal, prolétalo mi hlavou...

Teď, když píšu tyhle řádky, už krev pomalu přestává téct... Nevím jestli se mám radovat nebo brečet... V ruce už skoro neudržím propisku... A policajti...
Už jdou... už jdou...


Poznámka: Všechna jména jsou smyšlená, jakákoliv podobnost s reálnými lidmi je čistě náhodná... ;)

Žádné komentáře: